Sousedé si ze společné kolárny udělali skladiště starého nábytku. Když jsem jim věci vyhodil na chodbu, chtějí na mě volat policii

Máte i vy vlastní příběh, o který se chcete podělit? Budeme rádi, když nám ho pošlete. Můžete tak učinit zcela anonymně prostřednictvím naší Facebook stránky:

Tohle napsal sám život

Facebook stránka

Máš i ty svůj příběh?

Poděl se anonymně a pomoz ostatním – tvůj příběh může někomu změnit den ❤️

Chci se přidat

Bydlíme ve starší čtyřpatrové bytovce. Máme tu sice sklepní kóje, ale ty jsou malé, takže na kola, koloběžky a kočárky všichni využíváme společnou kočárkárnu v přízemí. Je to celkem prostorná místnost, kam se bez problému vešly věci pro všech osm rodin v domě. Klíče máme všichni stejné a nikdy s tím nebyl problém. Každý si tam dal kolo, zamkl a hotovo.

Jenže na podzim se do druhého patra nastěhovali noví nájemníci, mladý pár s psem, a od té doby to šlo z kopce.

Místo kol začaly v kočárkárně přibývat úplně jiné věci. Nejdřív tam soused postavil starou lednici, prý „než ji odveze na sběrný dvůr“. Lednice tam stála dva měsíce. Pak k ní přibyla hromada papírových krabic od stěhování, staré matrace, pytle s oblečením a nakonec rozebraná skříň z dřevotřísky.

Během zimy se z kolárny stalo regulérní skladiště jejich soukromého odpadu. Došlo to tak daleko, že když jsem si chtěl minulý týden vytáhnout kolo, musel jsem nejdřív složitě přelézat jejich staré matrace a málem jsem na sebe svrhnul ty dřevotřískové desky. Naše dětská kola už nebylo kam dát vůbec.

Dvakrát jsem souseda slušně poprosil, ať si ty věci odveze, že to není jeho soukromý sklep a ostatní si nemají kam dávat kola. Vždycky mi jenom otráveně kývnul, že „na jaře objedná dodávku a vyhodí to“.

Samozřejmě se nic nedělo.

Tuto sobotu už mi došla trpělivost. Domluvili jsme se s dalším sousedem z přízemí, vzali jsme všechny ty jejich krabice, desky, starou matraci i tu plesnivějící lednici a normálně jsme jim to nanosili nahoru do druhého patra a poskládali jim to na chodbu přímo před dveře jejich bytu. Nechali jsme jim tam jenom úzkou uličku, aby vůbec mohli projít. Společnou kolárnu jsme pak vymetli a vytřeli.

Za dvě hodiny byl soused u mě a zvonil na zvonek jako smyslů zbavený.

Začal na mě na chodbě strašně řvát, co si to dovoluju sahat na jeho věci, že mu prý poškozuju soukromý majetek a že na mě okamžitě volá policii a předsedu družstva. Prej v té kolárně nikoho neomezoval a já jsem jenom zakomplexovanej prudič, co nemá na práci nic jiného než sledovat sousedy.

Předseda družstva mu sice hned v pondělí vysvětlil, že společné prostory musí být kvůli požárním předpisům volné a skladiště tam mít nesmí, ale soused je teď uražený na celou bytovku. Na chodbě nikoho nezdraví, a když se potkáme u schránek, schválně do mě vrazí ramenem a mumlá si něco o „udavačích“.

Já jsem ale rád, že jsme to udělali. S lidmi, co nerespektují ostatní a dělají si z veřejného prostoru vlastní smetiště, se zkrátka po dobrém domluvit nedá. Příště ty věci rovnou odvezu do kontejneru a bude klid.