Mladší ségra se na jaře konečně stěhovala do vlastního podnájmu. Našla si garsonku, hrozně ráda jsem jí to přála, ale finance měla dost na hraně. Tak jsme se s našima domluvili, že jí trochu pomůžeme, ať nezačíná s dluhem. Naši jí zaplatili kauci, já jsem jí slíbila, že s ní zajedu do IKEA a koupím jí nějaké základní věci do kuchyně – talíře, hrnce, skleničky, utěrky, zkrátka takový ten startovací balíček.
U pokladny to dělalo necelých pět tisíc. Ségra naházela věci do tašek, u auta mě objala, že jsem nejlepší na světě a že mi to hned po první výplatě začne vracet. Říkala jsem jí, ať je v klidu, že na to nespěchám, hlavně ať se zabydlí.
Jenže pak se to nějak zvrtlo.
Asi za čtrnáct dní mi píše: „Hele, mně ještě nedorazila ta záloha z minulé brigády a chybí mi patnáct stovek na internet a telefon. Nepůjčila bys mi to ještě? Pošlu ti to pak všechno naráz.“ Jasně, poslala jsem to na účet.
Minulý týden mi ale od ní pípla SMSka. Žádné „Ahoj, jak se máš“. Jenom strohá zpráva s fotkou složenky za elektřinu a textem: „Můžeš mi tohle prosím tě cvaknout? Já jsem teď kupovala dárky na oslavu a nevyšlo mi to. Díky moc!!“
Zůstala jsem na to zírat. Odpověděla jsem jí, že už toho má u mě dost a že nejsem charita, ať si zavolá našim, nebo začne trochu šetřit.
Ona mi na to napsala: „Pro tebe jsou dva tisíce nic, vyděláváš třikrát víc než já. Myslela jsem, že mi chceš pomoct, a ty mi to teď vyčítáš.“
Od té doby je uražená. Na rodinném obědě u mámy minulou neděli seděla celou dobu s telefonem, sotva odpověděla na pozdrav, a máma mi pak mezi dveřmi šeptala, jestli jsem na ni nebyla moc tvrdá, že prý se v tom novém bytě teprive učí hospodařit.
Připadám si teď jako ta nejhorší, přitom jsem jí na začátku dala pět tisíc ze svého a chtěla jsem jenom obyčejnou lidskou soudnost.
