Bydlím v paneláku na pražském Jižním Městě už patnáct let. Máme tady skvělou věc, kterou nám lidé z novostaveb často závidí – funkční společnou sušárnu v suterénu. Funguje to na jednoduchém principu: na dveřích visí kalendář, kam se člověk zapíše, odemkne si, pověsí prádlo a druhý den, když je suché, ho uklidí a uvolní místo dalšímu. Všichni to celé roky respektovali.
Až do minulého týden, kdy se do třetího patra nastěhovala mladá slečna v podnájmu.
V úterý jsem měla v kalendáři napsaný svůj termín. Prala jsem velké ložní prádlo – dvě sady povlečení, prostěradla a k tomu několik osušek. Na balkoně v bytě bych to sušila týden, tak jsem to odnesla dolů do sušárny, pečlivě vyvěsila, zamkla dveře a šla domů.
Ve středu odpoledne jsem si šla pro suché věci. Odemknu sušárnu, vejdu uvnitř a myslela jsem, že mě na místě trefí šlak.
Moje vyprané, voňavé povlečení a osušky neležely na šňůrách. Sousedka je normálně všechny do jednoho strhala a naházela na hromadu do kouta na špinavou, zaprášenou betonovou podlahu. Na mých šňůrách místo toho visely její bílé krajkové záclony a nějaké drahé šaty.
Moje čisté prádlo bylo samozřejmě celé špinavé od prachu ze země, navíc zatuchlé, jak leželo na mokré hromadě.
Byla jsem tak vytočená, že jsem ty její záclony okamžitě sundala, položila je čisté na plastovou židli, co v sušárně stojí, a šla jsem nahoru zaklepat na její dveře. Otevřela mi slečna s telefonem u ucha, celá udivená, co po ní chci.
Když jsem se jí zeptala, jak si může dovolit shodit moje mokré prádlo na špinavou zem, jenom protočila panenky a s naprosto klidným hlasem mi oznámila: „No a co jako? Já jsem spěchala, večer mi měla přijít návštěva a potřebovala jsem mít ty záclony suché a vyvěšené. Vaše povlečení už bylo skoro suché, tak jsem ho prostě sundala. Že jsem ho dala na zem? A kam jsem ho měla dát, když tam nic jiného není? Nedělejte z toho vědu, tak to vyperete znova, pračku snad máte.“
Žádná omluva, žádná lítost nad tím, že mi zničila práci a musím pálit další elektřinu a vodu na znovuvyprání obřích kusů prádla. Její estetika bytu před návštěvou byla zkrátka důležitější než elementární slušnost.
Řekla jsem jí, že v té sušárně platí jasná pravidla, je tam kalendář a ona tam vůbec neměla napsaný termín. Navíc na cizí prádlo se nesahá. Slečna se mi jenom vysmála, že prý tyhle „komunistické přežitky a plánování“ ji nezajímají, sušárna je společná a ona ji bude používat, kdy se jí zachce.
Včera jsem celou věc nahlásila předsedovi SVJ. Ten byl sice na mé straně, ale na rovinu mi řekl, že jí klíče od sušárny vzít nemůže, protože je to společný prostor domu.
Tak jsem si poradila po svém. Koupila jsem v železářství visací zámek a příští týden, až budu sušit povlečení, zamknu sušárnu nejen na běžný zámek, ale i na ten svůj petlicový. And klíč budu mít jenom já, dokud moje prádlo neuschne. Pokud někdo neumí žít v komunitě a nerespektuje cizí věci, musí počítat s tím, že narazí na tvrdý odpor.
Přečtěte si také
- Z jutového provázku vytvořila dvě kapsy na sušené květiny: Vznikla originální nástěnná dekorace
- Domácí čevabčiči z vepřového masa s bramborami a cibulkou
- Povidlové buchty z kynutého těsta: Po upečení se potírají máslem s rumem
- Dřevěnou bedýnku naplnila svými oblíbenými květinami: Inspirace, které Vás okouzlí
- Soused z osady češe borůvky zakázanými hřebeny a ve velkém je prodává u silnice. Když jsem mu řekla, že ničí les, vysmál se mi, že závidím
