Soused z osady češe borůvky zakázanými hřebeny a ve velkém je prodává u silnice. Když jsem mu řekla, že ničí les, vysmál se mi, že závidím

Máte i vy vlastní příběh, o který se chcete podělit? Budeme rádi, když nám ho pošlete. Můžete tak učinit zcela anonymně prostřednictvím naší Facebook stránky:

Tohle napsal sám život

Facebook stránka

Máš i ty svůj příběh?

Poděl se anonymně a pomoz ostatním – tvůj příběh může někomu změnit den ❤️

Chci se přidat

Bydlíme v krásné chatařské oblasti v Jizerských horách. Každé léto se s dětmi těšíme na borůvkovou sezónu. Sběr borůvek máme spojený s klidem – vezmeme hrnečky, jdeme do lesa, sbíráme je poctivě kuličku po kuličce, u toho si povídáme a domů si doneseme litr na koláč nebo na kynuté knedlíky. Les u toho zůstane netknutý a čistý.

Jenže náš soused z osady, pan Milan, to má zařízené úplně jinak. Pro něj jsou borůvky čistý byznys.

Milan už na začátku července vytáhl z kůlny obří kovové hřebeny (hřebenové česače) a každý den vyráží do lesa jako na šichtu. Surově s nimi rve celé keříky borůvčí, loupe listí a pololáme větvičky, jen aby měl plné kbelíky co nejrychleji. Za ním v lese zůstává hotová spoušť – polámané, zežloutlé borůvčí bez listí, na kterém už příští rok nevyroste vůbec nic.

Denně takhle z lesa dotáhne klidně třicet litrů. Pak si sedne k hlavní silnici na skládací židličku, na karton napíše „ČERSTVÉ BORŮVKY – 200 Kč/litr“ a prodává je projíždějícím turistům z aut.

Minulý víkend jsem ho potkala přímo v lese. Milan zrovna klečel v borůvčí, kovovým hřebenem rval keříky hlava nehlava, a než je hodil do kbelíku, zbylo z nich jen polámané torzo. Nedalo mi to a šla jsem za ním.

Snažila jsem se mluvit slušně: „Milane, prosím tě, nemůžeš to sbírat normálně rukama? Těma hřebenama to borůvčí úplně ničíš a rveš kořeny. Příští rok tu kvůli tomu nebudou žádné borůvky ani pro tebe, ani pro naše děti. Navíc se to v našem revíru hřebeny sbírat nesmí.“

Milan se na mě ani nepodíval, dál škubal keřík a otráveně procedil mezi zuby: „Milá zlatá, les je všech a já si tu můžu sbírat, jak chci a čím chci. Nebudu se tady hodiny ohýbat a sbírat to po jedné kuličce jako nějaká popelka. Ty tvoje ekologické kecy mě nezajímají. Radši mi přiznej, že mi prostě jenom závidíš ty tisícovky, co si u silnice denně vydělám, zatímco ty sedíš na zadku na chatě.“

Normálně mě nařkl ze závisti a maloměšťáctví jenom proto, že chci, aby se k lesu lidé chovali s úctou a neničili přírodu kvůli pár stovkám v kapse.

Když jsem mu řekla, že hřebeny jsou v našem lese zakázané pod pokutou a že na něj klidně zavolám lesní stráž, jenom si odfrknul. Prej ať klidně běžím žalovat, že lesáci mají jiné starosti než honit po lese jednoho chataře s kýblem.

Vrchol všeho ale přišel včera večer. V místní osadní skupině na Facebooku se objevila fotka naší lesní mýtiny, která vypadá jako po nájezdu divočáků – všude polámané větve, vytrhané keře a hromady listí. Milan pod tu fotku drze napsal komentář: „To je hrozné, jak dneska ty lidi ničí les, člověk pak nemá kde sbírat.“

Mně normálně vyletěl tlak do výšin. Ten chlap nemá absolutně žádnou soudnost ani svědomí. O víkendu jdu s dětmi do lesa znova, a pokud ho uvidím s tím kovovým hřebenem, nafotím si ho a ty fotky pošlu přímo na lesní správu i s jeho jménem. S lidmi, co drancují přírodu pro vlastní peněženku a ještě se vám vysmívají do obličeje, už žádné slitování mít nebudu.