Jenže moje dcera Lenka teď přišla s tím, že bych byt měla prodat. Ne proto, že bych to sama chtěla. Ale proto, abych jí pomohla s hypotékou.
Dcera s rodinou chce větší bydlení
Lenka má manžela a dvě děti. Bydlí v pronajatém bytě a už dlouho mluví o tom, že by chtěli vlastní dům. Chápu ji. Nájem je vysoký, děti rostou a touha po vlastním bydlení je přirozená. Sama jsem kdysi také chtěla pro svou rodinu něco jistého.
Jenže ceny domů jsou dnes úplně jinde. Když mi Lenka ukázala částku, kterou by potřebovali, zatočila se mi hlava. Říkala, že hypotéku by nějak zvládli, ale chybí jim větší vlastní základ. A právě tehdy poprvé naznačila, že by řešením mohl být můj byt.
Nejdřív to řekla opatrně. Prý je byt pro mě stejně moc velký. Prý bych mohla jít do menší garsonky nebo do nájmu a zbytek peněz jim dát na dům. Říkala to tak, jako by šlo o logické a rozumné řešení, ne o zásah do celého mého života.
Nečekala jsem, že to myslí vážně
Poprvé jsem to přešla. Myslela jsem si, že jen nahlas přemýšlí. Jenže za pár dní se k tomu vrátila. Přinesla mi vytištěné nabídky menších bytů a začala mi ukazovat, kam bych se mohla přestěhovat. V tu chvíli mi došlo, že ona už to v hlavě bere skoro jako plán.
Ptala jsem se jí, jestli si uvědomuje, co po mně chce. Odpověděla, že přece nechce nic pro sebe, ale pro děti. Prý by vnoučata měla zahradu, vlastní pokoje a lepší život. A já bych přece mohla být ráda, že jim pomůžu.
To mě zabolelo. Samozřejmě chci, aby se moje vnoučata měla dobře. Miluji je. Ale znamená to, že se mám vzdát svého bezpečí, aby oni mohli mít větší pohodlí?
Začala mluvit o dědictví
Nejhorší bylo, když mi dcera řekla: „Mami, vždyť ten byt jednou stejně zdědím.“ Řekla to možná bez zlého úmyslu, ale mně se sevřel žaludek. Najednou jsem měla pocit, že nesedím ve svém bytě, ale v něčem, co už si někdo v duchu rozdělil.
Odpověděla jsem jí, že ano, jednou možná něco zdědí, ale já ještě žiju. A dokud žiju, potřebuji někde bydlet a cítit se v bezpečí. Lenka se urazila. Řekla, že to říkám, jako by mě chtěla vyhodit na ulici.
Jenže já jsem se tak trochu cítila. Ne doslova, ale v srdci ano. Jako by moje současnost byla méně důležitá než její budoucnost.
Začala jsem o sobě pochybovat
Po tom rozhovoru jsem několik nocí špatně spala. Přemýšlela jsem, jestli nejsem sobecká. Mám byt, jsem sama, tolik prostoru možná opravdu nepotřebuji. Dcera má děti a velké výdaje. Možná by správná matka měla pomoci, když může.
Jenže pak jsem si představila, že bych se stěhovala. Že bych opustila kuchyň, kde jsme s manželem snídali. Balkon, kde pěstuji muškáty. Sousedku od vedle, která mi nosí nákup, když jsem nemocná. Lékaře, obchod i zastávku, které mám blízko. Celý můj svět.
Nešlo jen o zdi. Šlo o jistotu. O místo, kde jsem po smrti manžela dokázala znovu začít fungovat. A najednou jsem měla pocit, že se ode mě čeká, že to všechno vyměním za to, aby dcera měla nižší hypotéku.
Zeť se tvářil, že je to samozřejmé
Do celé věci se brzy zapojil i zeť. Při jedné návštěvě začal počítat, za kolik by se můj byt mohl prodat a kolik by z toho zbylo po koupi menšího. Mluvil o tom věcně, jako by plánoval prodej starého auta, ne mého domova.
Řekl mi, že by to bylo výhodné pro všechny. Oni by měli základ na dům, já bych měla menší byt a nižší náklady. Když jsem namítla, že se stěhovat nechci, odpověděl: „Ale do budoucna by to stejně bylo praktičtější.“
Do budoucna. Tím myslel moji budoucnost, ale rozhodoval o ní on. V tu chvíli jsem se poprvé opravdu rozzlobila. Řekla jsem, že nejsem položka v jejich finančním plánu.
Dcera mi vyčetla, že myslím jen na sebe
Po té návštěvě mi Lenka volala. Byla naštvaná a plakala. Řekla mi, že jsem ztrapnila jejího manžela a že jsem jim jasně ukázala, že mi na jejich budoucnosti nezáleží. Prý jsem celý život říkala, že pro ni udělám všechno, ale když opravdu něco potřebuje, otočím se zády.
To byla rána. Já pro ni dělala všechno, co jsem mohla. Pomáhala jsem s dětmi, dávala jim peníze k narozeninám, platila vnoučatům kroužky, když bylo potřeba. Nikdy jsem se neotočila zády. Jen jsem tentokrát nedokázala říct ano na něco, co by mě připravilo o jistotu.
Řekla jsem jí, že ji mám ráda, ale svůj byt neprodám. Nastalo ticho. Pak odpověděla: „Takže sis vybrala byt před vlastní dcerou.“
Ta věta mě pronásledovala
Po tom telefonátu jsem brečela. Ne proto, že bych o svém rozhodnutí najednou pochybovala, ale protože mě bolelo, jak to dcera otočila. Já si nevybrala byt před ní. Vybrala jsem si bezpečí před nejistotou.
Je rozdíl mezi tím nepomoci vůbec a tím neobětovat úplně všechno. Nabídla jsem jí, že jim můžu dát menší částku ze svých úspor. Ne tolik, kolik by chtěli, ale něco ano. Také jsem nabídla, že budu dál pomáhat s vnoučaty, aby mohli ušetřit za hlídání.
Lenka mi řekla, že to nestačí. Prý malé částky dnes nic neřeší. Možná má pravdu. Ale já nemám povinnost vyřešit jejich hypotéku za cenu svého domova.
Kamarádka mi otevřela oči
Svěřila jsem se kamarádce, která je o pár let starší. Vyslechla mě a pak mi řekla větu, která mi hodně pomohla: „Jarmilo, dítěti můžeš pomoci na cestě, ale nemusíš mu pod nohy položit vlastní střechu.“
Začala jsem si uvědomovat, že se bojím hlavně nálepky špatné matky. Jako by dobrá matka měla i v šedesáti obětovat svoje pohodlí, bezpečí a budoucnost, pokud dospělé dítě něco potřebuje. Jenže kde je hranice?
Lenka není dítě bez pomoci. Má manžela, práci a možnosti, i když nejsou jednoduché. Já mám jeden splacený byt, který mi dává klid ve stáří. A ten klid není rozmar.
Vztah s dcerou ochladl
Od té doby spolu mluvíme méně. Když mi volá, je odtažitá. Vnoučata vídám pořád, ale mám pocit, že mi je vozí méně často než dřív. Možná je to náhoda, možná trest. Nevím a bojím se na to zeptat.
Na poslední návštěvě se Lenka tvářila, že je všechno v pořádku, ale mezi námi bylo napětí. Když jsem nabídla, že upeču dětem buchty, řekla jen: „To nemusíš, my si poradíme.“ Ta věta by sama o sobě nic neznamenala, ale v jejím tónu bylo tolik chladu, že jsem ji cítila celý večer.
Mrzí mě to. Nechci o dceru přijít. Ale zároveň nechci kupovat její blízkost tím, že prodám svůj domov.
Ještě žiju a potřebuji jistotu
Možná jednou byt opravdu prodám. Možná až budu starší, sama se rozhodnu jít do menšího nebo blíž k pečovatelské službě. Ale chci, aby to bylo moje rozhodnutí. Ne výsledek tlaku, slz a výčitek.
Často se mluví o tom, že rodiče mají dětem pomáhat. Souhlasím. Ale málokdy se mluví o tom, že i rodiče mají právo na bezpečí. Zvlášť když už nemají tolik času ani sil začínat znovu, pokud se něco pokazí.
Nechci být sobecká. Jen nechci být finanční řešení. Jsem máma, babička, vdova a žena, která si po mnoha letech práce zaslouží mít svůj domov bez pocitu viny.
Dceři přeji, aby jednou měla vlastní dům. Opravdu. Jen si nemyslím, že cesta k němu má vést přes prodej mého bytu.
💬 Zapojte se do diskuze!
Tento příběh ukazuje, jak složité mohou být peníze a majetek mezi rodiči a dospělými dětmi, zvlášť když jde o bydlení a hypotéku. Myslíte si, že by rodiče měli prodat svůj byt, aby pomohli dětem k vlastnímu bydlení? Kde podle vás končí rodičovská pomoc a začíná nebezpečný tlak? Podělte se o své zkušenosti v komentářích pod článkem!
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
O kolik je vlastnictví malé garsonky levnější než vlastnictví malé 2+1? To bude nižší maximálně o pár stokorun měsíčně. Tenhle argument mne vždycky pobaví.
Vas zetak i dcera se o bydleni meli postarat nez si poridili deti.Nenechte se vyuzivat,jsou to vycuranci.
Rodiče nejsou povinní dát dospělým dětem nic, vychovali je, nechali je něco vystudovat a dál se musí děti snažit samy. Pokud jim dají něco víc nebo nedají je to jen a jen jejich svobodná volba. Každé dítě se musí postavit na své nohy a samo si zajistit své živobytí pro svou rodinu, jak samo nejlépe dokáže. Jakmile dítě dostuduje, je to už věc toho dítěte, jak si to zařídí. Všichni jsme na tom byli stejně generaci rodičů a prarodičů také nikdo nedal nic jen tak a většina z nás se musela o sebe postarat sama s maximálně s nějakou drobnou finanční podporou ze strany rodičů. Když na něco nemám, tak se musím přizpůsobit realitě. Dítěti vůbec neuškodí, když konečně prozře a pochopí, že už je dospělé a musí se starat samo, že nemůže chtít věci na které nemá, nebo musí najít nějakou cestu jak si na ně samo vydělat.
Neprodat, nenechte se citově vydírat. Sám mám 3 děti a 3 byty ale děti vědí, že pokud žiji nedostanou ani deko.
Mám rodiče, kteří pomohly všem 3 starším bratrům finančně na začatku manželství i když, pak se rozhodli stavět domy táta stavěl 2 roky 2 domy za ráz každý den po praci včetně soboty a neděle dopoledne vše postavil vybudoval a tím řekl, že pomoc rodiny skončila, ale že když bude třeba všichni z rodiny pomužou doma až se bude upravovat a opravovat rodný dům, jak to dopadlo, když táta už skoro nemohl pořád mi pomáhal náš dům kde se na dřely 2 předchozí generace přestavět opravit, dokud mu síly a dech stačily, táta zemřel a vše se na domě zastavilo, sám sotva stačím dělat údržby opravy a starat se o starou nemocnou mámu, která když vidi nedokončenéou přestavbu domu jen ji z oči tečou občas slzy, proč se všem strkalo, ted není na dokončení.
Když táta zemřel ještě v rodině čekali nějaký podil nebo peníze po tátovi.
Musím tátovi poděkovat, že s mámou udělali závěti a v připadě, že by se něco stalo. Táta a máma udělaly ještě za života ve všem pořadek, když jednou máma vážně onemocněla, táta razně řekl udělám hned okamžitě pořadek, vzal balík peněz a šel k notaři, odhadce a ve všem udělal pořadek přepisy, zavěti, nové pojistky, jelikož z matčiny strany máma dělala celkem 3x dodatečné dědické řizení kvůli pozemkům, které nebyly převedeny (pro tátu odstrašující maraton).
Táta razil přesvědčení, kdo zůstava na rodném domě dostavá, vše co k němu patří a stará se o zůstavající rodiče na výměnku, máma pohřbila 2 ze svých 4 děti a třetí bratr je schyzofrenik, na tom na čem si táta zakladal se uplně rozpadlo.
Ať si milá dceruška najde druhou práci a matku nechá v klidu žít jinak to prostě nejde
na větu dcery – stejně to jednou zdědím – bych s klidem řekla, že to není tak jisté, a že pokud mě budou citově vydírat, chovat se ke mně hnusně a odstřihnou mě od vnoučata, tak býyt za života věnuji nějakomu, kdo na mě bude hodný. Ony si totiž dětičky občas neuvědomují, že zanechat dědictví není povinnost. Pokud při zdravém rozumu paní být za svého života prodá nebo daruje s podmínkou, že tam dozije a nový majitel se o ní postará, tak ma dcera smůlu dobře jí tak.
Nechápu, proč o tom vůbec píšete, velmi trapné téma. Vypočítavá, sobecká dcera a důchodkyně, která ji tak vychovala. A která teď sama sedí na zadku doma, nemá co dělat a z nedostatku naplněnosti vlastního života píše blbé články o svých pocitech.
Nemusela ji tak vychovat. Ono se vztahy často dost zamíchá vstup jejich partnerů do rodiny. Ale to je na jiné téma.
A jak se angažují zeťovi rodiče , čím přispěli nebo přispějí ? Čeho se Ti rodiče vzdají , po nich se nic „nevymáhá „?
Nasrat, at se stará sama !
nasrat! starejte se vy. mladí. taky jsem dcera, a vím, že nemohu očekávat nic, jak mi to rodiče sami nedají. trochu úcty ke starým lidem. peníze si máte vydělat sami, ne je chtít po rodičích
Nasrat, at se stará sama, určitě to je lempl !
Dítě má dostat co nejlepší vzdělání. A maximálně pár korun do startu podnikání. Jinak nic. A hypotéku si vzala dcera dobrovolně sama.
My rodiče nejsme povinni jakkoliv podporovat svoje dospělé děti….. můžeme, ale jenom když sami budeme chtít….
Bohužel v dnešní době myšlení většiny dětí. Jediným finančním plánem je dědictví. Společnost si celkově zvykla na vysoký životní standard.
rodiče nemusí podporovat děti. ani ti bohatí. dědit taky nemusí děti. dám to třeba svému novému muži, nebo věnuji po smrti charitě. zvířecí charitě. pořád lepší, jak to věnovat dětem, co jsou chamtivé a nenažrané. nemá to co dělat s láskou. lásku poznáte podle toho, jak se k vám lidi chovají, i když žádné dědictví, nebo peníze nedostanou. můžu jim klidně říct, že nedostanou nic. schválně. a uvidím jejich vztah ke mně. podle zásluh jim peníze nakonec dám, ale jen podle zásluh. a to jsem milující matka. jen nejsem slepá
Tak hypotéku na stavbu domu jsme si pořídili a i úspěšně splatili. Ale od jedněch rodičů jsme jen slyšeli jak to všechno zvládneme a když dorazili v neděli na oběd tak pokud možno ve svátečním abych je náhodou nepožádal o pomoc okolo vznikající stavby. Navíc jsme jim ještě půjčili peníze na nutnou generálku starých rozvodů v bytě, které ani nevrátili respektive to chtěli spláce po stovkách. V době kdy jsme se dostali do menších obtížích tak pro jistotu se celé dva měsíce ani neukázali. No a druzí rodiče radši nepřišli vůbec po celou dobu stavby. Sestra pak od nich dostala darem jejich dům, protože já přeci mám, který zatajila když se projednávalo dědictví.
Se ženou jsme od svých rodičů oba dostali vychování, vzdělání, životní podporu a k tomu nám rodiče svojí podporou otevírali příležitosti, jak v životě uspět. Vše jsme si ale v podstatě vybudovali od nuly a sami zaplatili. Já sice v čase dostal od svých rodičů po prarodičích malý dělnický domek bez IS a s potřebou generální opravy, což jistě bylo fajn, ale na druhou stranu jsem se zase staral o jejich potřeby jak jsem jenom mohl až do jejich posledního vydechnutí. Dnes máme se ženou opravdu veliký dům a v něm i své drobné podnikání. Ten dům je dost velký, aby v něm naše dvě dcery mohly založit i své rodiny a všichni mít své potřebné soukromí. Ten dům je ale pro nás dva zdrojem důstojného prožití podzimu života a tak svým holkám říkáme, aby nepočítali s tím, že něco po nás zdědí, pokud neprokážou, že to budou umět spravovat, udržet příjmy našeho domu a třeba jej dál zhodnocovat rozšiřováním dalšími stavbami na pozemcích a pod. Když to bude fungovat, moc rádi v našem domě dožijeme obklopeni rodinou. Pokud to fungovat nebude a my na provoz a údržbu domu s pozemky stačit nebudeme, tak ho prostě prodáme a na stará kolena si tu naší celoživotní dřinu rozfofrujeme na pohodu sami. A o tom to je. Ke štěstí umetená cestička většinou nevede. Kdybychom jim všechno dali nezásluhově, ve výsledku bychom jim hodně ublížili. A na to je máme až moc rádi. Když by totiž to naše neuměly spravovat a moudře s tím hospodařit, zvykly by si jenom na snadnější život, dům by stejně za chvíli prodaly, peníze rozfofrovaly za vyšší životní standard a až by jim peníze došly, život by se jim rozpadnul a byly by na tom hůř, než když bychom jim nic nedali. Takže to je na nich. Do života od nás dostali to, co jsme dostali sami od našich rodičů. Když jsme s tím uspěli my, tak ony mohou také. A pokud by za námi někdy přišly s podobným požadavkem, o kterém se píše v příběhu, objal bych je a řekl: „Moc vás zlatíčka milujeme, a proto svůj dům pro Vaší podporu neprodáme. Pojďme se ale spolu zamyslet, jak zvýšit výtěžnost našeho domu nebo podnikání, nebo pojďme pro vás najít způsob, jak si zvýšit vlastní příjmy, a tím pak můžeme váš investiční záměr podpořit. Tenhle dům je ale pro pokrytí našeho podzimu života a pokud ho někdy prodáme, tak výhradně pro krytí našich potřeb.“ Osobně si myslím, že je dobré o majetkových věcech rodiny s dětmi začít otevřeně mluvit už v době jejich dospívání. Pak nemůže v budoucnu docházet k takovýmto situacím způsobilých oslabovat rodinné sociální vazby. A to samé bude samozřejmě platit i za situace, že sice zůstanou pod naší střechou, ale tak nějak jako v mama hotelu s pouhým příspěvkem na energie. Až to neutáhneme a ony do té doby neprokážou schopnost ten provoz po nás převzít, prodáme ho i tak a ony si budou muset najít bydlení jiné. Možná tvrdé, ale pro jejich život správné. Bez práce prostě žádné koláče nejsou. Tak to prostě je.
Na druhou stranu ta paní ten byt také získala před manželstvím, patrně od svých rodičů. A kdo ví, jestli její rodiče nepřinesli nějakou velkou oběť. Jinak by měla čtvrtinu bytu dcera.
Kvůli vám jsem si článek přečetla znovu. Jak jste na tu svou blbost přišla?
… je mi 61 let a mám sepsanou závěť. 2 starší děti dostaly veškerý majetek od mých rodičů a poslední syn, 19, holt bude muset máknout, abych místo útulku pro pejsky do závěti napsala jeho. Dědictví není automatická záležitost.
Tak s tímhle za mnou přijít si ani nezkusí,ví že by neuspěli. My začínali taky od nuly,ano maličko nám rodiče pomohli,my jim(dětem) do začátku také. Ale dál už se musí spoléhat sami na sebe. A?? Zvládají to.
Postrádám informaci, jestli zeť stejným způsobem tlačí na své rodiče, bue to převeliký chytrolín.
Jak vůbec mohlo dceru napadnout přijít za matkou s takovou věcí??
By mě zajímalo, jestli s takovým nápadem oslovili o rodiče zetě.
A nákupy nosí sousedka? Jak vidno, dobře dcerušku vychovala…
Děti je potřeba vychovávat tak, aby stáli v dospělosti na vlastních nohou a aby je vůbec nenapadalo, že zvyšování jejich životní úrovně půjde na vrub rodičů.
Rodinné vztahy se přece nedají vyvažovat majetkem a penězi…Je skvělé je mít, ale lásku si z nich nekoupíte ani nezaplatíte…Bohužel, dnes se téměř vše vyvažuje penězi…Dříve si mladí, začínající manželé, museli vše vybudovat od nuly, i když neříkám, že teď se to neděje, jen je dnešní mládež „shnilejší“ a natahuje ruku a chce hned všechno hotové… S hypotékou (dluhem) se těžko žije, ale když jsou 2 , dá se to zvládnout… I rodiče museli byt splatit, tak je skóre téměř vyrovnané…Rodič má právo na spokojený život s jistotami i ve vyšším věku, život pro něj ještě pro něj nekončí, chce se radovat ze svých vnoučat…Buďme ke svým rodičům fér a dopřejme jim spokojené stáří…
Sobecká dcera, která se nestydí manipulovat s matkou a přivlastňovat si její majetek a ještě ji vystavovat stresu a nejistotě. Hnus téhle doby. Dětičky mají od malička vše a jako dospělí toho dám zneužívají. hanba jim.
Určitě bych byt prodala a dceři pomohla. A šla do menšího. My jsme měli vše lehké. Za 10 tisíc jsme koupili družstevní byt, oni na byt nedosáhnou. Paní je citově víc vázáná na majetek než dceru a vnoučata. Ženy ctějí děti, pak vnučata, ale když mají něco dát, je jim milejší majetek. Toto píšu, že předpokládám, že dcera se k ní vždy dobře chovala a svou mámu si váží. V tomto pípadě, se mi moc dcera nezdá, měla počkat, až to správná máma sama navrhne.
Paní nemá nijak nadměrný byt. Když ho prodá a koupí menší, tak dcerunce nezbude dost. V menším by se k ní ani nevešli na návštěvu, aniž by si šlapali po hlavách. Dcera si jí váží jen tolik, kolik jí matka dá peněz. Správná matka už svou roli v životě dcery splnila. Ta má manžela, děti, má kde bydlet. Chce-li něco lepšího, má to dělat podle své kapsy. Matce není milejší majetek, ale vlastní domov a bezpečí je důležité. Když půjde máma do menšího do nájmu, může jí to měsíčně stát mnohem více než teď. Vy si prodávejte, co chcete, ale jiné nesuďte.
Máma nemá co navrhovat, máma má nárok na svůj majetek a dceruška musí svůj život přizpůsobit a uskrovnit se! Dělali jsme to všichni, bydleli pohromadě a čekali léta na lepší život. Nic nebylo hned ani zadarmo. Z článku jasně vyplývá sobeckost dcery
A co zeť, ten taky prodává střechu nad hlavou svým rodičům?
Nemohu soudit. Třeba jednou se ocitnu ve stejné situaci. Takhle jsme děti vychovali. Ty ale máš a dáš….. Já (dítě) vydělávám peníze těžko, ale tobě chodí na účet. Já (dítě) chci lepší bydlení a ty máš k němu klíč. Pomáhej, dávej a běda Ti, když nedáš dost! Já dávat nic nemusím (nákupy, starost v době nemoci), vždyť to je tvoje povinnost – JSI MATKA!
Ještě jedna moc pěkná věta od mé maminky: ,,Dělejte si, co chcete, ale až tady nebudu!!!!“ Moc pěkné a výstižné. Teď je to můj prostor, moje bezpečí a moje jistota. Jednou to bude VAŠE. Určitě vám to jednou pomůže, ale teď je to moje. Jasné a správné vytýčení pravidel a hranic. Děkuji moje zlatá maminko….
Ještě jedna moc pěkná věta od mé maminky: ,,Dělejte si, co chcete, ale až tady nebudu!!!!“ Moc pěkné a výstižné. Teď je to můj prostor, moje bezpečí a moje jistota. Jednou to bude VAŠE. Určitě vám to jednou pomůže, ale teď je to moje. Jasné a správné vytýčení pravidel a hranic. Děkuji moje zlatá maminko….
Dobrý den, já bych neprodala nic za svého života, můžete vychovat své dítě, dle většiny dobře, co je to dobře? Jenže ta Vaše dcera si vezme někoho kdo je pro Vás cizí, a ten má k Vám prostě jiný vztah, prostě se dítě mění svým protějškem. Nákupy už teď sousedka, myslíte si, že když paní něco bude potřebovat, že ji dcera pomůže? Já myslím, že ne. Proč nepřišla s tím, mami prodáme tvůj byt, koupíme nebo postavíme velký dům, abys tam mohla být s námi, jiný vchod by mohli mít, to ne. Prodej svůj byt, běž do menšího, jsi stará, to ti stačí…Do háje, co si to ty děti myslí!!!
Nic neprodávejte dřív, nebo skončíte někde, kde jste nechtěli být. A jestli se dcera přestane bavit, to snad ne, tady je vidět, jak ji na mamce záleží. Nezlobte se na mě, ale mě by hanba fackovala, tohle říct mé mámě. A zeptali se i druhé strany? Od manžela? Pokud ne, je to z hlavy protějšku. Nikdy nevíte, jaké to bude po několeka letech, jak se vztah a vše ostatní změní.
Nevím, co je na tom k diskutování. Dcera se snaží matku využít a shrábnout její majetek ještě za jejího života. Matka není sebevědomá a nechá sebou manipulovat výčitkami dcery, která by měla být samostatná. Naní co řešit.
Byt bych neprodala. Dle chování dcery to byl kalkul. Až paní nebude živá tak ať ten byt dcera prodá, ale naléhat na maminku a ještě pak řeči zetě tak to ne. Hold si budou muset počkat až maminka nebude a dcerou by se nenechala emocionálně vydírat – to je klasika u rodinných neshod.
Dobrý den. Střechu nad hlavou si rozhodně neprodavejte. Máte,kde bydlet, to je moc důležité. Dcera si musí sama poradit a snažit se trochu. Přece jako její matka nebudete bydlet na ulicí.