Jenže když ten návrat opravdu přišel, měla jsem pocit, že se nevracím mezi svoje lidi. Spíš jsem měla pocit, že přichází někdo, s kým nikdo nepočítal a kdo všem jen komplikuje život.
Těšila jsem se, ale zároveň jsem měla strach
Návrat do práce jsem řešila několik měsíců dopředu. Syn nastoupil do školky, já jsem postupně upravila režim doma a snažila se všechno naplánovat tak, aby to fungovalo. Věděla jsem, že začátky nebudou jednoduché. Malé dítě ve školce znamená nemoci, ranní spěch a občasné telefonáty, že si ho musím vyzvednout dřív.
Přesto jsem věřila, že to zvládneme. Manžel slíbil, že se bude zapojovat, babička nabídla pomoc, když bude nejhůř. Já jsem si říkala, že když člověk chce, dá se práce a rodina skloubit. Možná jsem byla naivní.
Už při prvním rozhovoru se šéfem jsem cítila, že něco není jako dřív. Mluvil se mnou mile, ale opatrně. Ptala jsem se, kdy přesně nastoupím a jaké úkoly převezmu. On se místo toho zajímal hlavně o to, jestli budu často chybět kvůli dítěti.
Najednou jsem byla hlavně matka
Před mateřskou jsem byla Radka z účtárny. Po návratu jsem byla hlavně „ta s malým dítětem“. Skoro každý rozhovor se točil kolem toho, jestli syn bývá nemocný, kdo ho bude vyzvedávat ze školky a jestli zvládnu zůstat v práci, když bude potřeba.
Chápala jsem, že firma potřebuje fungovat. Nechtěla jsem žádné zvláštní zacházení. Jen mě mrzelo, že se nikdo moc neptal na moje zkušenosti, na to, co si pamatuji, co se za tu dobu změnilo a jak se můžu znovu zapojit. Jako by tři roky doma s dítětem automaticky smazaly všechno, co jsem předtím uměla.
Nejhorší bylo, že moje místo mezitím převzala kolegyně Jana. Původně měla být jen záskok. Nakonec tam zůstala a všichni si na ni zvykli. Byla mladší, bez dětí a mohla zůstávat přesčas. Já jsem najednou působila jako někdo navíc.
Moje původní práce už nebyla moje
Když jsem nastoupila, nedostala jsem zpátky stejnou agendu. Šéf mi řekl, že Jana už má věci rozjeté a že by bylo zbytečné jí je brát. Mně dal menší úkoly, kontrolu dokladů a práci, kterou předtím dělali spíš brigádníci nebo začátečníci.
Snažila jsem se to brát pozitivně. Říkala jsem si, že se musím znovu rozkoukat a že je normální začít pomalu. Jenže týdny plynuly a nic se neměnilo. Když jsem se zeptala, jestli můžu převzít něco důležitějšího, šéf mi řekl, že nechce, abych toho měla moc, protože mám doma malé dítě.
Ta věta mě zasáhla. Neřekl, že na to nestačím odborně. Neřekl, že jsem něco pokazila. Jen předem rozhodl, že kvůli dítěti nemůžu mít plnohodnotnou práci jako dřív.
Kolegové se změnili
Nechci být nespravedlivá. Někteří kolegové byli milí. Ptali se na syna, pomohli mi s novým systémem a snažili se mě zapojit. Ale celkově jsem cítila odstup. Jako bych přišla z jiného světa.
Když jsem jednou musela odejít dřív, protože syn měl horečku, slyšela jsem v kuchyňce poznámku: „No jo, to teď bude pořád.“ Možná to nebylo myšlené přímo zle. Jenže pro mě to bylo jako potvrzení, že přesně tohle ode mě čekají.
Začala jsem se bát každého telefonátu ze školky. Když mi zazvonil mobil, sevřel se mi žaludek. Nejdřív jsem myslela na syna, ale hned potom na práci. Co si zase pomyslí? Budou si říkat, že jsem nespolehlivá?
Snažila jsem se dokazovat, že nejsem problém
Začala jsem chodit do práce dřív. Když syn onemocněl, pracovala jsem večer z domova, jakmile usnul. Na e-maily jsem odpovídala i mimo pracovní dobu. Chtěla jsem všem ukázat, že nejsem neschopná jen proto, že mám dítě.
Jenže čím víc jsem se snažila, tím víc jsem byla vyčerpaná. Doma jsem byla podrážděná, v práci nejistá. Syn mě večer tahal za ruku, abych si s ním hrála, a já jsem přitom kontrolovala zprávy z práce. Měla jsem pocit, že selhávám na obou stranách.
Manžel mi říkal, ať se tolik nepřepínám. Jenže on neviděl ty pohledy v práci. Nezažil ten pocit, že musíte pořád dokazovat, že mateřství vás neudělalo méně schopnou. Jako by dítě bylo poznámka v životopise, za kterou se musíte omlouvat.
Zlom přišel při poradě
Jednou jsme měli poradu kvůli většímu klientovi. Před mateřskou jsem podobné věci běžně řešila já. Teď jsem seděla u stolu a poslouchala, jak se o práci rozdělují ostatní. Přihlásila jsem se, že bych si část agendy mohla vzít.
Šéf se na mě podíval a řekl před všemi: „Radko, já bych ti to radši nedával. Víme, jak to je s malými dětmi. Potřebujeme někoho, na koho bude stoprocentní spoleh.“
V místnosti bylo ticho. Nikdo nic neřekl. Já jsem cítila, jak mi hoří obličej. Nebylo to jen odmítnutí práce. Bylo to veřejné označení, že nejsem spolehlivá. Ne proto, že bych něco nezvládla. Ale proto, že jsem matka.
Doma jsem se rozbrečela
Ten den jsem doma brečela v koupelně. Bylo mi trapně, že mě to tak vzalo, ale nemohla jsem si pomoct. Tři roky jsem se starala o dítě, pak jsem se vrátila s chutí pracovat a místo přijetí jsem pořád slyšela jen to, co možná nezvládnu.
Druhý den jsem šla za šéfem. Řekla jsem mu, že chápu potřeby firmy, ale že nechci být posuzovaná podle předpokladů. Jestli udělám chybu, ať mě hodnotí podle chyby. Jestli nestíhám, ať mi to řekne. Ale ať mi dopředu nebere práci jen proto, že mám doma malé dítě.
Tvářil se překvapeně. Řekl, že to tak nemyslel. Prý mě chtěl chránit před stresem. Jenže já jsem mu odpověděla, že o to jsem ho neprosila. Já jsem nechtěla ochranu. Chtěla jsem šanci.
Začala jsem přemýšlet o odchodu
Po tom rozhovoru se některé věci trochu zlepšily. Dostala jsem pár důležitějších úkolů a šéf si dával větší pozor na slova. Jenže pocit, že tam už nepatřím, nezmizel. Něco se ve mně zlomilo.
Začala jsem se dívat po jiné práci. Nechtěla jsem utíkat hned, ale potřebovala jsem vědět, že mám možnosti. Překvapilo mě, kolik žen má podobnou zkušenost. Kamarádky mi vyprávěly, jak je po mateřské přehlíželi, přesouvali, dávali jim horší práci nebo naznačovali, že by měly být rády za cokoliv.
Došlo mi, že problém není jen u mě. Spousta matek se po návratu do práce necítí jako zaměstnankyně, ale jako komplikace, kterou firma nějak musí vydržet.
Nakonec jsem odešla
Po půl roce jsem si našla nové místo. Menší firma, jiný kolektiv a pohovor, kde se mě sice ptali na časové možnosti, ale zároveň se zajímali o to, co umím. To pro mě bylo skoro nezvyklé. Najednou jsem nemusela vysvětlovat jen školku a nemoci, ale mohla jsem mluvit o praxi.
Když jsem dávala výpověď, šéf se divil. Řekl, že si myslel, že jsem spokojená, protože mi přece vyšli vstříc. Já jsem mu odpověděla, že mi nevyšli vstříc. Jen mě zařadili stranou a čekali, že za to budu vděčná.
Nebylo to jednoduché rozhodnutí. Měla jsem strach začínat jinde. Ale zároveň jsem cítila úlevu. Nechtěla jsem každý den dokazovat, že nejsem problém jen proto, že mám dítě.
Dnes už vím, že jsem se neměla tolik omlouvat
V nové práci také občas řeším nemoci syna. Samozřejmě. Děti bývají nemocné a rodiče nejsou roboti. Rozdíl je v tom, že se o tom mluví normálně. Když potřebuji odejít, domluvím se. Když je potřeba práci dodělat, dodělám ji. Nikdo z toho nedělá důkaz, že jsem méně schopná.
Dnes už bych si přála, abych se po mateřské tolik nesnažila všem zavděčit. Abych se nebála říct hned na začátku, že chci být hodnocená podle práce, ne podle toho, jestli mám doma dítě. Mateřství mě nezpomalilo v hlavě. Naučilo mě organizovat, vydržet tlak a řešit deset věcí najednou.
Nechci po zaměstnavateli zázraky. Jen férovost. Chápu, že firma musí fungovat. Ale i matka po rodičovské může být dobrá kolegyně, pokud jí někdo nedá hned u dveří nálepku problém.
Po mateřské jsem se chtěla vrátit do práce. Nakonec jsem se musela vrátit hlavně sama k sobě. K pocitu, že moje hodnota nezmizela ve chvíli, kdy jsem se stala mámou.
💬 Zapojte se do diskuze!
Tento příběh ukazuje, jak náročný může být návrat do práce po mateřské nebo rodičovské, zvlášť když zaměstnavatel vidí v matce spíš riziko než zkušenou kolegyni. Zažili jste někdy podobný přístup po návratu do zaměstnání? Myslíte si, že se na rodiče malých dětí v práci stále pohlíží jako na problém? Podělte se o své zkušenosti v komentářích pod článkem!
