Dítěti rostou zuby a v noci pláče. Soused pod námi zběsile mlátí do stoupaček a vyhrožuje nám sociálkou

Máte i vy vlastní příběh, o který se chcete podělit? Budeme rádi, když nám ho pošlete. Můžete tak učinit zcela anonymně prostřednictvím naší Facebook stránky:

Tohle napsal sám život

Facebook stránka

Máš i ty svůj příběh?

Poděl se anonymně a pomoz ostatním – tvůj příběh může někomu změnit den ❤️

Chci se přidat

Bydlíme ve třetím patře paneláku v Českých Budějovicích. Máme patnáctiměsíčního syna Jonáška. Až dosud to bylo docela klidné dítě, ale před týdnem mu začaly růst první stoličky. Kdo má děti, tak ví, že je to čisté peklo – horečky, nateklé dásně a pláč, který nejde jen tak vypnout mávnutím proutku. Děláme s manželem první poslední: chováme ho, nosíme na rukách, dáváme chladicí kousátka, gely na dásně, sirup na bolest. Přesto si malý prostě v noci občas hodinu v kuse probrečí.

Jsme z toho sami k smrti unavení, ale náš soused pod námi, pan Libor, nám to prožívání ještě pořádně osladil.

Libor je padesátník, který žije sám a má pocit, že v paneláku musí být od osmi večer hrobové ticho jako v kostele.

První noc, co malý začal plakat, to začalo. Byly dvě hodiny ráno, držela jsem plačícího Jonáška v náručí v obýváku a najednou se z rohu místnosti ozvala šílená rána. Libor vzal dole v bytě pravděpodobně trubku nebo kladivo a začal zběsile, rytmicky mlátit do kovových stoupaček ústředního topení.

Ten kovový, ohlušující zvuk se rozlehl po celém domě. Malý se toho šíleného hluku samozřejmě lekl ještě víc a začal vřískat úplně hystericky. Manžel musel jít k oknu a zavřít ho, jak to rezonovalo.

Trvalo to tři noci po sobě. Jakmile Jonášek začal v noci brečet, do tří minut se ozvalo dunivé mlácení do stoupaček zespodu.

Ve čtvrtek ráno jsem Libora potkala u popelnic. Měla jsem kruhy pod očima až k bradě a nesla smetí. Snažila jsem se mu to lidsky vysvětlit: „Pane Libore, nezlobte se na nás, ale malému rostou stoličky. Děláme, co můžeme, ale to dítě má bolesti a pláče. Proč do těch stoupaček proboha tak mlátíte? Vždyť tím vystrašíte malého ještě víc a probudíte půlku domu.“

Libor se na mě podíval s absolutním chladem v očích, složil ruce na prsou a zavrčel: „Mě vaše zuby nezajímají. Já chodím do práce a nemám povinnost poslouchat celou noc cizí uječené děcko. Když ho neumíte ukonejšit a vychovat, tak nemáte mít děti. Jestli ten řev nepřestane, okamžitě na vás posílám sociálkou a policie vám přijde změřit dekibely v noci!“

Mně normálně selhal hlas. Člověk nespí celé noci, drží v náručí trpící dítě, dělá pro něj první poslední, a tenhle chlap na vás vytáhne OSPOD a vykládá něco o nevychovaném patnáctiměsíčním batoleti.

Když jsem mu řekla, že dětský pláč není porušování nočního klidu a že sociálka se mu vysměje, odsekl mi: „To se ještě uvidí, napíšu tam, že to dítě zanedbáváte a týráte, když takhle řve, a uvidíme, jak vám bude do smíchu.“ A prásknul dveřmi od auta.

Od té doby žijeme v neustálém stresu. Jakmile malý v noci trochu zafňuká, klepou se mi ruce a čekám, kdy zase začne to peklo se stoupačkami. Včera se navíc do věci vložil soused z patra nad námi, kterému to mlácení do trubek taky budí jeho dospívající dcery, a šel na Libora zvonit, že jestli toho mlácení nenechá, rozbije mu hubu.

Dneska ráno jsem pro jistotu volala své dětské doktorce, která mě uklidnila, že OSPOD z plačícího batolete s růstem zubů fakt trauma mít nebude, a napsala mi do karty zprávu pro případ, že by ten chlap fakt nějaké udání poslal. Že ale něčí sobectví dokáže zajít tak daleko, že kvůli pláči nemocného dítěte mlátí do stoupaček a vyhrožuje rodině sociálkou, to si neumím srovnat v hlavě.