S přítelem jsme spolu už sedm let a čekáme naše první dítě. Náš vztah je pěkný a bezproblémový, ale dlouhodobě mě trápí jedna věc – jeho rodiče mě zcela ignorují. Od začátku vztahu se ke mně nikdy nechovali přátelsky, nepřijali mě do rodiny a jejich přístup se ani po letech nezměnil. Přítel mi vždycky říká, ať si toho nevšímám, ale jejich chování mi nejde z hlavy. Nerozumím tomu, nikdy jsem jim nic neudělala, a přesto mám pocit, že mě nenávidí.
První návštěva jako ledová sprcha: Dělali, že tam nejsem
Seznámili jsme se na zábavě přes společné známé a hned jsme si padli do oka. Po pár měsících mě přítel pozval k sobě domů, kde jsem měla poprvé poznat jeho rodiče. Do té doby jsme se scházeli hlavně venku nebo u mě doma, kde mě moje rodina přijala bez problémů. O to víc mě překvapilo, když jsem dorazila k příteli domů a jeho rodiče se ke mně chovali, jako bych tam vůbec nebyla. Neodpověděli na pozdrav, neprojevili žádný zájem, dokonce se bez jediného slova zavřeli ve svém pokoji. Přítel se mnou šel raději nahoru do svého patra a řekl mi, ať si z toho nic nedělám. Bylo mi to ale nepříjemné.
Tichá domácnost a útěk do vlastního
Časem jsem se tam objevila ještě několikrát, ale nic se nezměnilo. Jeho rodiče se mnou nepromluvili ani slovo, nikdy se nezajímali, kdo vlastně jsem, a jeho nevlastní otec se na mě díval tak, že jsem měla pocit, že mě vyloženě nesnáší. Přítel mi jen suše řekl, že jeho táta takhle kouká pořád. Když jsem tam zůstala přes víkend, jeho matka se ani nenamáhala něco uvařit, jako bych tam vůbec neexistovala. Byli celý víkend zavření ve svém pokoji a já jsem měla pocit, že jsem tam vlastně nevítaná. Nakonec jsme se s přítelem rozhodli, že si pořídíme vlastní bydlení a odstěhujeme se. Připadalo mi, že když nebudeme v jejich bezprostřední blízkosti, situace se třeba zlepší. Nestalo se.
Nulová reakce na vnouče a partnerovy výmluvy
Už přes rok bydlíme ve svém a teď čekáme dítě. Když jsme tuto novinu oznámili, jeho rodiče nijak nereagovali. Neprojevili ani špetku zájmu, nezeptali se, kdy se má miminko narodit, jestli čekáme holčičku nebo chlapečka, prostě vůbec nic. Je to, jako by jejich vnouče pro ně neexistovalo. Když s nimi chceme něco probrat, musí to řešit přítel, protože se mnou se jednoduše odmítají bavit.
Vůbec netuším, proč se tak chovají. Nikdy jsem s lidmi problémy neměla, s bývalými partnery jsem vycházela dobře a jejich rodiny mě vždy přijaly bez potíží. Přítel měl přede mnou několik vztahů, které zkrachovaly, a já si občas říkám, jestli to nebylo právě kvůli přístupu jeho rodičů. Mrzí mě i to, že přítel jejich chování neřeší. Bere to jako fakt, je zvyklý na jejich rezervovanost a nevidí důvod se tím zabývat. Když se o tom bavíme, vždycky mi řekne, ať si to neberu osobně, že jsou prostě takoví.
Strach z budoucnosti: Bude jednou jako oni?
Nečekám, že by se jejich postoj změnil po narození dítěte. Spíš mám obavy, aby jejich chování jednou neovlivnilo i můj vztah s přítelem. Připadá mi zvláštní, že mu to přijde normální. Doufám, že se jeho rodiče neprojeví i v něm samotném, protože nechci celý život trávit s člověkem, kterému takové ignorování připadá v pořádku.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
💬 Co si o tom myslíte vy? Zapojte se do diskuze!
Mrazivé ticho a pasivní agrese umí bolet často více než otevřená hádka. Co byste těhotné autorce poradily vy? Má se s ignorací smířit a zcela se od partnerovy rodiny odstřihnout, nebo by měla na partnera zatlačit, aby si s rodiči konečně promluvil a zastal se jí? Setkaly jste se někdy s podobnou „tichou domácností“ ze strany tchyně a tchána?
👇 Podělte se o své zkušenosti a názory v komentářích pod článkem!
Za mě to není o tom, že jsou „rezervovaní“, ale o pasivní agresi. Když to partner nijak neřeší, tak to jednou může začít ničit i vztah.
Po sedmi letech pasivní agrese chcete řešení?
Tohle je strašně nepříjemný a nechápu, proč se člověk tváří, že „tam nejsi“. Taky bych to nebrala osobně jen tak, ale chtěla bych po příteli aspoň jasný postoj a řešení.
Jeho postoj je z článku jasný. Jak si představujete, že by to měl přítel řešit?
S tchyní jsem zažila podobné mrazení, první měsíce jsem myslela, že je to jen ostych. Pak jsem si řekla, že budu slušná a zároveň nebudu dotyčným dělat publikum—pomohlo mi to psychicky.
Jak jste prosím dělala publikum?
Mně přijde klíčový, aby přítel pochopil, že to není „výmluva pro klid“, ale reálně ubližuje to. Miminko bude jen eskalovat napětí, takže je dobré to nastavit dřív než později.
Co chcete nastavovat?
Upřímně, kdybych čekala dítě a ignorovali by ho jako vnouče, tak bych se na to dívala hodně tvrdě. Neodstřihnout se úplně, ale jasně stanovit hranice a nenechat si to zametat.
co si nenechat zametat?
Já mám pocit, že „ať si to nebereš osobně“ je někdy pohodlná výmluva pro to, aby se nic nemuselo měnit. Partner by měl stát za tebou aspoň v tom, že to rodičům řekne na rovinu.
Copak jim má říct na rovinu?
Na jednu stranu chápu, že někdo je introvert a neumí projevovat emoce, ale ticho bez zájmu je něco jiného. Když na pozdrav nereagují a zavírají se, tak to je prostě záměr.
Tak pokud jí neodpověděli na pozdrav už sedm let a sedm let jsou zavření ve svém pokoji, tak v tom asi nějaký záměr bude …
Autorce bych doporučila jednat přes partnera, ale ne tím stylem „mlč a vydrž“. Ideálně společně domluvit návštěvy, komunikaci a co se bude dělat, když se to bude opakovat, aby se z toho nestal roky trvající stres.
Po sedmi letech chcete nastavovat komunikaci a společné aktivity?
Jestli je ten problém dlouhodobý a přítel to normalizuje, tak bych se bála budoucnosti dost oprávněně. Dítě ti do toho přidá emoce i rozhodování, takže bych radši čekala co nejméně kompromisů a víc respektu.
Co tím chtěl básník říci? O jakých kompromisech a jakém respektu píšete? Zkuste se vyjádřit tak, aby to bylo jasnější.
Nejde jen o rodiče, ale o to, jak se k tomu staví přítel. Když tě „nechají být“ v té ledové situaci, tak je fér si říct, co přesně už je nepřijatelné—třeba i před nastáváním miminka.
Před čím? Nástáváním miminka? … bože piš česky