S manželem máme v podstatě ideální život. Jsme spolu osm let, klape nám to a máme dvě úžasné děti ve věku šest a tři roky. Jenže nad naším rodinným štěstím visí jeden velký, studený stín: moje tchyně. Z jejích vlastních vnoučat se stalo neviditelné povětří, zatímco nevlastní vnoučata její dcery zahrnuje láskou a péčí.
Blízko bydlištěm, ale kilometry daleko srdcem
Bydlíme v jednom městě, jen pár ulic od sebe. Vždycky jsem si přála, aby moje děti měly ten krásný vztah s babičkou, jaký jsem zažila já. Moje dětství bylo díky prarodičům kouzelné a dodnes mi chybí. Bohužel moji vlastní rodiče bydlí na druhém konci republiky. I když se vidíme jen jednou za dva měsíce, zbožňují mého muže i děti a dělají vše pro to, aby ten čas stál za to.
U tchyně, která je v předčasném důchodu a má spoustu času, je to přesný opak. Dokud jsme neměli děti, vycházely jsme spolu korektně. Myslela jsem, že se na roli babičky těší. Jenže realita mě fackuje každý den:
- Zvala jsem ji na procházky s kočárkem – neměla čas.
- Chtěla jsem, aby přišla na návštěvu – musela uklízet nebo jít k doktorovi.
- Navrhla jsem společné odpoledne – dala přednost kamarádce.
Nechce hlídat, nechce vozit, a co je nejhorší, nejeví o děti zájem, ani když jsem u toho já. Manžel se jí několikrát narovinu zeptal, co se děje. Odpověď? „Ale prosím tě, vždyť o ně zájem mám.“ Skutky ale mluví jinak.
Jsme jen levná pracovní síla
Nejzajímavější na tom je, že když tchyně potřebuje něco opravit, vymalovat nebo zařídit, telefon zvoní okamžitě. A můj muž, jako správný syn, vždycky všechno odloží a jde jí pomoct. Jsme dobří na práci, ale na lásku už v jejím rozvrhu nezbývá místo.
Veškerou svou energii totiž věnuje své dceři a jejím vyvdaným dětem. Švagrová děti mít nemůže, a tak se tchyně upnula na potomky jejího manžela z prvního manželství. Chodí k nim, hlídá, pomáhá… a dokonce k nám na zahradu chodí trhat ovoce, které pak nosí „těm druhým“ dětem.
Incident s jahodami, který všechno změnil
Pohár trpělivosti přetekl nedávno. Manžel u své matky zase něco opravoval a já se tam za ním s dětmi na chvíli zastavila. Na stole v kuchyni ležela miska čerstvých jahod. Děti na ně dostaly chuť a chtěly si vzít, ale tchyně je okamžitě plácla přes ruce. Její reakce nás šokovala:
„Nešahejte na to! Tyhle jahody jsou pro děti od dcery, musím je nechat jim.“
Děti na ni koukaly s pusou dokořán a v manželovi v tu chvíli bouchly saze. Sice tu opravu dodělal, ale do očí jí vpálil, že jestli bude příště potřebovat s něčím pomoct, má si zavolat své dceři a jejím vyvdaným dětem. Když pro jeho vlastní děti nemá ani jednu jahodu, on pro ni nemá svůj volný čas. Tchyně jen uraženě mlčela a my s pocitem naprostého odcizení odešli.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
? Co si o tom myslíte vy? Zapojte se do diskuze!
Tento příběh ukazuje, jak moc dokáže bolet nespravedlnost v rodině, obzvlášť když se týká těch nejmenších, kteří situaci vůbec nechápou. Jak byste se zachovaly na místě autorky a jejího manžela? Udělal syn dobře, když matce konečně nastavil hranice a odmítl jí dál dělat „údržbáře“? Zažily jste někdy situaci, kdy prarodiče viditelně upřednostňovali jedno vnouče před druhým?
? Podělte se s námi o své zkušenosti v komentářích! Vaše příběhy mohou pomoci autorce uvědomit si, že v tom není sama.
U nás to funguje jinak, máte děti? Jsou vaše? Váš boj starejte se.
Správně, ale pak musíte přijmout „máte problémy Vy, váš boj starejte se“…
Ignorujte to. Nenechte si otravovat život babou, která si vás neváží.
podivné
Co je na tom podivného. Moje matka taky nejeví o své vnoučata žádný zájem. Ale syna svého partnéra hlídala a mohla se přetrhnout.
Vykašlala bych se na bábu.Ať si k sobě na práci zve koho chce.Už bych nebyla prstem.
To napsala umělá inteligence:)
Tak to se jí nepodařilo 🙁
no nemusela. Můj tchán tohle dělal mým dětem. Jeli jsme k němu, koupili ovoce, on jel ke švagrové, sice vlastnímu vnoučeti, ale sbalil mým dětem ovoce a odvezl ho tam.
Tady nejde ani o to zda ty děti jsou geneticky jejich ale tě se o ně stará dcera. Nevím proč ale některé babičky vnímají ze mají pomáhat s dětmi jen dcerám a snachám ať pomáhá jejich matka a vzdálenosti je nezajímají. Je to smutné. Tohle kastování.
U nás je to podobné, tchán má třetí ženu a na svou jedinou vlastní dceru a ted i jedinou vnučku kašle, vždy na prvním místě kamarádi a cizí lidé a vlastní dítě ho nezajímá. Tak to je a nezmění se to už nikdy.
JEdna babička dávala cizím druhá babička dala vlastním a za chvíli to vyčetla i tak to chodi
A to ještě ten barák co jí syn pomáhá udržovat napíše dceři. Tak to v něktrých rodinách je. Hlavně od ní nic neočekávat a neupřednosťovat jí, ale neodřezával bych se od ní.
Skoro v tom vidím obdobu situace u Nás. Bydlíme s mojí máti v rodinném domě. Máti spodní patro, my nahoře.
Máme 2 děti.
Dokud byly školkové tak je chodila vyzvedávat a občas jim uvařila. Dokonce uvařila třeba i pro nás o víkendu.
Ale jak jsou větší už to tak slavné není.
Pokud ona něco potřebuje, jsme vždy k dispozici (pomoct vyklepat potahy po víkendu, pomoct na zahradě co sama nezvládne, vyvézt odpad ze zahrady, odvézt jí k doktoru – i v naší pracovní době, nainstalovat nové žaluzie když si objedná, dokončit stavební práce po opravářích atd.). Když se ptá jestli má našim dětem uvařit vždycky to zní jako by to bylo na obdtíž – má navařeno a samotné jí to stačí.
Ona ale nikdy za nic nepoděkuje, sama se nenabídne, že by třeba s dětma někam vyrazila (vzala je třebas když mají volno a my jsme v práci na nějaký výlet např.). Ty taky pouze úkoluje, když je odchytí cestou ze školy.
Neustále jen kritizuje cokoliv děláme. Jakmile ale sestra jede na dovolenou, jim dospělým lidem s dospělým dítětem se chodí starat o zahradu, když odjedou. Stará se jim o psa, kdykoliv potřebují, i v případě, že to pro ni znamená dřívější návrat od přítele (otec už nežije).
Ale pokud ona něco potřebuje, vždy jde za mnou a od nich s ničím pomoct nechce. Nakonec, i když prořežu dřevo na zahradě tak to sestra se švagrem dávají do roviny „To jsou tvoje větve, až přivezem vlek budeš doma a pojedeš si je s náma odvézt“ ….(přitom zahrada je stále naší společné matky, a zeleninu si tam bere hlavně sestra – my si většinou kupujeme, „abysme se nemuseli tvářit vděčně“, nebo poslouchat že už má máti „málo rajčat“ atp.. Navíc ten sběrný dvůr mají cestou domů – vyhodit větve 5 min pro 2 lidi)
Podobně bezohledně se máti chová s využitím vody. Nemáme až tak velký bojler, ale hlavně, že ona, případně i její přítel se musejí oba koupat 2x denně a naše děti se pak myjí ve studené vodě ….
Říkám si, že holt už je stará a že staří lidé mívají své „vrtochy“, ale nepoměr v přístupu – k nám vs. k sestry rodině – je k „nas..ní“.
To je smutné. Pomohlo by svolat rodinné sezení a rovnou sdělit své pocity a vnímání? Předložit co všechno děláte, třeba je sestra „slepá“ a nevidí to. U nás to je s tchýní tak, že to hraje na všechny strany, aby byla se všema za dobře. Výsledek jsou rozhádaní sourozenci.
Hlavně by pomohlo koupit druhý bojler.
Bydlím v rodinném domku se svými syny a manželem.My v patře a moje mamka v přízemí,je již vdova,tak se ji snažíme s některými věcmi pomáhat.Samozřejmě je v důchodu,má spoustu času,ale v okamžiku ,kdy bych něco po ni chtěla,tváří se jakoby byla v jednom kole.Staram se o zahradu,když jedeme na dovolenou a poprosím jestli by ji zalila, neudělá to, mam vždy oči pro pláč,když zahradu po týdnu uvidím.Nic nedělá tak,jak by to vyhovovalo nám,nevím proč to tak je.Každé Vánoce je u nás, nikdy mi s ničím nepomůže,ač jsem ve službách,s manželem ,jak blbci loupeme brambory na salát a ona se ani nezeptá,jestli něco nepotřebujeme.Nikdy nás ani na Štěpána nepozvala na oběd.Holt nevím, proč je taková