S manželem máme v podstatě ideální život. Jsme spolu osm let, klape nám to a máme dvě úžasné děti ve věku šest a tři roky. Jenže nad naším rodinným štěstím visí jeden velký, studený stín: moje tchyně. Z jejích vlastních vnoučat se stalo neviditelné povětří, zatímco nevlastní vnoučata její dcery zahrnuje láskou a péčí.
Blízko bydlištěm, ale kilometry daleko srdcem
Bydlíme v jednom městě, jen pár ulic od sebe. Vždycky jsem si přála, aby moje děti měly ten krásný vztah s babičkou, jaký jsem zažila já. Moje dětství bylo díky prarodičům kouzelné a dodnes mi chybí. Bohužel moji vlastní rodiče bydlí na druhém konci republiky. I když se vidíme jen jednou za dva měsíce, zbožňují mého muže i děti a dělají vše pro to, aby ten čas stál za to.
U tchyně, která je v předčasném důchodu a má spoustu času, je to přesný opak. Dokud jsme neměli děti, vycházely jsme spolu korektně. Myslela jsem, že se na roli babičky těší. Jenže realita mě fackuje každý den:
- Zvala jsem ji na procházky s kočárkem – neměla čas.
- Chtěla jsem, aby přišla na návštěvu – musela uklízet nebo jít k doktorovi.
- Navrhla jsem společné odpoledne – dala přednost kamarádce.
Nechce hlídat, nechce vozit, a co je nejhorší, nejeví o děti zájem, ani když jsem u toho já. Manžel se jí několikrát narovinu zeptal, co se děje. Odpověď? „Ale prosím tě, vždyť o ně zájem mám.“ Skutky ale mluví jinak.
Jsme jen levná pracovní síla
Nejzajímavější na tom je, že když tchyně potřebuje něco opravit, vymalovat nebo zařídit, telefon zvoní okamžitě. A můj muž, jako správný syn, vždycky všechno odloží a jde jí pomoct. Jsme dobří na práci, ale na lásku už v jejím rozvrhu nezbývá místo.
Veškerou svou energii totiž věnuje své dceři a jejím vyvdaným dětem. Švagrová děti mít nemůže, a tak se tchyně upnula na potomky jejího manžela z prvního manželství. Chodí k nim, hlídá, pomáhá… a dokonce k nám na zahradu chodí trhat ovoce, které pak nosí „těm druhým“ dětem.
Incident s jahodami, který všechno změnil
Pohár trpělivosti přetekl nedávno. Manžel u své matky zase něco opravoval a já se tam za ním s dětmi na chvíli zastavila. Na stole v kuchyni ležela miska čerstvých jahod. Děti na ně dostaly chuť a chtěly si vzít, ale tchyně je okamžitě plácla přes ruce. Její reakce nás šokovala:
„Nešahejte na to! Tyhle jahody jsou pro děti od dcery, musím je nechat jim.“
Děti na ni koukaly s pusou dokořán a v manželovi v tu chvíli bouchly saze. Sice tu opravu dodělal, ale do očí jí vpálil, že jestli bude příště potřebovat s něčím pomoct, má si zavolat své dceři a jejím vyvdaným dětem. Když pro jeho vlastní děti nemá ani jednu jahodu, on pro ni nemá svůj volný čas. Tchyně jen uraženě mlčela a my s pocitem naprostého odcizení odešli.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
💬 Co si o tom myslíte vy? Zapojte se do diskuze!
Tento příběh ukazuje, jak moc dokáže bolet nespravedlnost v rodině, obzvlášť když se týká těch nejmenších, kteří situaci vůbec nechápou. Jak byste se zachovaly na místě autorky a jejího manžela? Udělal syn dobře, když matce konečně nastavil hranice a odmítl jí dál dělat „údržbáře“? Zažily jste někdy situaci, kdy prarodiče viditelně upřednostňovali jedno vnouče před druhým?
👇 Podělte se s námi o své zkušenosti v komentářích! Vaše příběhy mohou pomoci autorce uvědomit si, že v tom není sama.
Já ještě vnoučata nemám, ale už teď se děsím té role babičky a tchýně. Když babička/mamka/tchýně nepomůže, je to sobec, když pomáhá, taky to je špatně – chce to dělat podle sebe – nevaří dost zdravě, dává dětem čokoládu, plete se mladým do domácnosti apod. stesky jsem slyšela a četla. Dokážu tu roli zastávat správně? Dost o tom pochybuji.
Už jen to, že nad tím přemýšlíte, je určitě dobrá ukázka toho, že v budoucnu půjdete tou správnou cestou. Hlavní je komunikace.
když o tom pochybujete bude to dobré budete se učit jako mladí pokus omyl
Urcite. Kdyz nebudete davar nevyzadane rady, budete respektovat rezim a vychovne metody rodicu, bude to v poradku. Mam pet vnuku a fungovala jsem jako chuva, pani na hlidani i milujici babicka u obou svych dcer. K osetrovani deti jsem se vyjadrovala pouze, kdyz prisel nejaky dotaz a snazila jsem se respektovat jejich rozhodnuti. Ostatne moje obe dcery jsou temperamentni samostatne jednotky a urcite by dochazelo ke konfliktum. A musim rict, ze se trendy hodne zmenily, jsem rada ze jsem do niceho nezasahovala. S vnuky mam krasny vztah, tem nejstarsim uz je 18 a porad se mame radi.
To je krásně,když to takhle funguje👍😊u nás také na pohodu
Když má žena dcery,jsou vnoučata o něco jednodušší než u syna,tam je To větší fuška…
jsem babička i třetí babička (přítel má vlastní vnoučata) což nijak nerozdělujeme. Potřebuješ pomoci, tak si řekni, když mohu pohlídám pomohu. Ale můj byt moje pravidla. Děti přijaly a respektuji a já respektuji jejich žovot a snažím se do něj nezasahovat….oj jak je to někdy těžké, ale natlouci si svůj vlastní nos si musí sami.
Známe, matka taky věčně litá kolem sestry, uvařit, nakoupit, nebudit když je po večírku, sestře je 50 a je bezdetna..já mám jedno dítě, tudíž jediný vnouče, absolutní nezájem, holt je od nesprávné dcery…
Když byl malej,tak si u ní hrát s auticky a nakladačem od matchoxu, co pamatuji, tak to bylo moje, ale nesměl si to vzít, protože se to může sestře hodit..Teda to mně naštvalo taky fest
Upřímně, chápu jak musí bolet, když dítěti sáhneš pro jahody a hned dostane facku přes ruce. Hraniční chování ze strany tchyně je prostě dětinské a trapně ukazuje, komu dává přednost.
Myslím, že toto je dost častý vzorec, jedno dítě starší a druhé je mladší a rozmazlený, jak se u nás říká „vejškrabek“. Někdy k tomu přispívá, že druhé dítě je častěji nemocné, nebo je to vymodlená holčička, nebo naopak klouček. Nicméně by tím neměla trpět vnoučata, ale mnohdy asi trpí.
Nevím co to s těma bábama je,Snad nejsou všechny takové furie.
Když byly děti malé, tak tchyně u nás na návštěvě seděla v obýváku, před sebou misku s napečenými koláči nebo cukrovím, to už si přesně nevybavuji. Dcera, které byly v tu dobu asi 4 roky, si šla do misky pro kousek, ale babička na ni spustila, že to není pro ni, že to je pro návštěvu a má to tam dát nazpět. Dcera mi to přišla říct do kuchyně, že si nesmí vzít z misky v obýváku a skoro brečela, řekla jsem jí, ať to babičce nechá, že asi má velkou chuť na to a dala jsem jí jiný kousek. Taky jsem se dozvěděla, že ona si nemusí pamatovat narozeniny našich dětí, ale na její svátek jsme jí přáli o den později, děti byly nemocné, tak jsem se omlouvala, že jsem nestihla, ale uražení bylo veliké a pak jsem dostala k nějaké příležitosti kalendář, abych si tam poznačila její svátek a narozeniny. Takže tohle znám a snažím se vnoučatům věnovat.
Tak já jsem na oslavy radši nosila vlastní občerstvení. Když si malý syn vzal čipsy , bylo mu řečeno, že to je pro návštěvu. Jako kdyby jsme my návštěva nebyly….
Uf, nezdravý, přesolený čipsy, a ještě ostuda kvůli nim…
Takový poklad vykopat (z baráku.)
Tato situace je v různých obdobách bohužel velmi častá – upředňotňování některých dětí, resp. vnoučat, a využívání těch druhých, jinak třeba i odstrkovaných. Kolem sebe to vidím dnes a denně. Radit vám nemůže nikdo, není přesně vy a ve vaší situaci. Každopádně si myslím, že tak jako ona není povinná hlídat vaše děti a pomáhat vám s nimi, vy nejste povinní jí sloužit! Něco jiného je vyjít v něčem vstříc, v určitých mezích, ne nějaké velké úklidy, opravy, apod. – přece jen je to rodič vašeho manžela a určitý kontakt je prostě úcta, ale nic víc a hlavně ne víc než vaše sestra. Pokud má babička již zdravotní omezení, může si požádat o příspěvek a pomoc si zaplatit, ne využívat jen jednu stranu rodiny. Pokud kontakty omezíte jen na rodinné oslavy a občasné návštěvy, aby děti přece jen věděly, že mají babičku, a znaly ji, nevyčítejte si to, ale nenechte se využívat. To spokojenost v rodině také nepřinese! Držím pěsti a přeji pevné nervy.
Jsem neskutečně vděčná za obě babičky našich dětí. Obě jsou ke všem vnoučatům spravedlivé, mají je rády a rády s nimi tráví čas. Není to samozřejmost a proto jsem ráda, že naše rodina má to štěstí. Věřím, že až dojde na situaci, kdy pomoc, pozornost a společnost budou potřebovat babičky, všechny jejich vnoučata jim péči rády vrátí.
No nevím co s těma babama je…ale já mám jinou zkušenost. Starám se o vnučky co můžu..ještě chodím do práce..mám 61 a už toho mám také nad hlavu ale matka mých vnucek nevymecha jednu příležitost aby do mě neryla nebo mě zhazuje před holkama. Nikdy bych si to já nedovolila.ovsem její matka je Bůh..hodně nerovná pozice.
Bohužel, tohle velmi dobře znám, ale z pozice vnoučete. Už mi bude čtyřicet, ale celý život se ke mě a vnoučatům od dcery babička z otcovy strany chovala stejně, jako babička z článku. Dodnes netuším proč, ale mě to mrzí. A přesně jak se píše, když něco potřebuje, to moc dobře ví, kde je syn, ale jinak zájem nemá.
Moje tchýně s tchánem chodili na návštěvu zásadně s pejskem, kterého střídavě měli na klíně .Když se přiblížili naši synové (jejich vnoučata) tak pejsek vrčel a cenil zuby !!!A vrchol návštěvy byly ořechy ,které pejsek s velkou oblibou kousal a to na koberci.
Ze strany mojí matky, milovala bratra mě nesnášela, protože jsem si občas nedávala pozor na pusu a řekla co si myslím, takže moje děti nezájem, bratr děti mít nemohl, ale v momentě , kdy přivedl nějaké „vyvdané“ předváděla milující babičku. Když umřela, moje dcera prohlásila, nezlob se mami, ale není mi to líto, že umřela. Vztahy se totiž musí budovat, takže se snažíme, aby vnoučata , až umřeme neřekly, že je jim to jedno.