S kamarádkou se známe odmalička, už od školky jsme byly nerozlučná dvojka. Na základní škole jsme byly ve stejné třídě, na střední jsme šly každá jinam, ale přesto jsme zůstaly blízké. Prožily jsme spolu taneční, vztahové peripetie i spoustu legrace. Když jsme obě založily rodiny a téměř současně se nám narodily děti, těšila jsem se, že budeme mateřství prožívat společně. Jenže její syn se ukázal jako naprosto nezvladatelný.
Po nespočtu hysterických scén a zoufalých situací jsem to už nedokázala snášet. Kamarádka si totiž odmítá přiznat, že by mohl mít nějaký problém, a místo toho si myslí, že je všechno v pořádku.
Místo idyly přišlo kruté vystřízlivění
Zpočátku bylo všechno fajn. Chodily jsme spolu na procházky, na hřiště, povídaly si o dětech. Kamarádčin vztah s otcem jejího syna ale nevydržel a on je opustil dřív, než chlapci bylo jeden rok. Brzy si našla nového partnera a všechno vypadalo, že se ubírá správným směrem. Jenže tehdy se začalo ukazovat, že s jejím synem není něco v pořádku.
Od malička byl neklidný, neposlouchal ji, ale já to neřešila – každé dítě je jiné. Jenže když trochu povyrostl, jeho chování začalo být nezvladatelné. Na hřišti mlátil jiné děti, kopal do hraček, bral věci ostatním. Když ho kamarádka napomenula, začal ječet a dostával hysterické záchvaty.
Agrese, kterou už moje děti nechtěly snášet
Někdy to končilo tak, že mu dala pár pohlavků, na což reagoval tím, že před ní utíkal a přitom řval na celé kolo. Moje děti si s ním už nechtěly hrát, protože na ně byl agresivní. Když jsme šly kolem stánku, pokaždé chtěl něco koupit, a pokud to hned nedostal, následoval další výbuch vzteku.
Nikdo ho nechce hlídat, a já už vím proč
Nakonec jsem s ní přestala chodit na hřiště. Otevřeně jsem jí řekla, že moje děti si s jejím synem nerozumí, což byla pravda. A já už neměla sílu trávit celé odpoledne uprostřed křiku a neustálého chaosu. Navíc jsme si s kamarádkou ani nemohly popovídat, protože celou dobu jen řešila synovy výstupy.
Doufala jsem, že když se sejdeme jen my dvě, bude to lepší. Jenže kamarádka na schůzky začala vodit i syna – prý jí ho nemá kdo hlídat. Otec dítěte bydlí daleko a její matka i přítel odmítají hlídat. A upřímně? Nedivím se jim.
Poslední kapka v kavárně a konec přátelství
Když jsme jednou seděly v kavárně, situace se opakovala. Syn dostal pohár, ale stejně byl nespokojený. Kopal do stolu, zmítal se, křičel. Lidé se otáčeli, my si nemohly ani v klidu vypít kávu. Když jsem kamarádce řekla, že by možná bylo dobré se poradit s lékařem a vyhledat odbornou pomoc, strašně se urazila. Prý je jen „živý“ a já ať se starám o sebe.
Od té doby jí raději nevolám. Je mi to líto – známe se celý život, vždycky jsme si rozuměly. Ale na tohle prostě nemám nervy. Nechci, aby moje děti braly agresi jako normu, a už vůbec nechci asistovat u výchovného selhání, které kamarádka vydává za „temperament“.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
