Vdávala jsem se mladá, po dvacítce, ale byla jsem si jistá, že je můj tehdejší manžel ten pravý. Náš vztah byl dlouho krásný, narodily se nám dvě děti a já si myslela, že jsme šťastná rodina. Jenže časem se manžel začal vzdalovat – tvrdil, že má moc práce, ale na kolegy a firemní akce si čas vždy našel. Postupně se mezi námi prohlubovala propast, náš intimní život zcela zmizel a komunikace se omezila jen na provozní záležitosti. Když jsem se doslechla, že měl mít úlet s kolegyní, přestala jsem si cokoli nalhávat. Neprotestoval, když jsem se rozhodla pro rozvod. Zůstaly mi děti a byt, který mi nechal, a já doufala, že časem potkám někoho, s kým budu skutečně šťastná.
Nový vztah jsem aktivně nehledala, ale hned po rozvodu se mi začal dvořit dlouholetý kamarád. Sám žil léta v nefungujícím vztahu a toužil po dítěti, ale jeho partnerka děti nechtěla. Najednou byl pozorný, zamilovaný, plný plánů. Byla jsem nadšená, že konečně někdo chce být součástí mého života i mé rodiny. Nechala jsem se unést a brzy jsem otěhotněla. Partner byl štěstím bez sebe, nastěhoval se ke mně a já měla pocit, že všechno konečně klape.
Jenže teď vidím, že jsem byla slepá. Do domácnosti nijak finančně nepřispíval, ale ze začátku mi to nevadilo – čekala jsem, že sám začne. Nepřišel s tím nikdy. Celý chod domácnosti, výbavičku pro miminko, kočárek i běžné výdaje jsem táhla já. Partner využíval i moje auto, jen občas koupil benzín. Přitom chodil do práce a své peníze si očividně šetřil. Když jsem ho přímo požádala, aby se podílel na výdajích, slíbil, že to udělá. Ale nic se nezměnilo.
Čím víc nad tím přemýšlím, tím jasněji vidím, že jsem mu jen posloužila k tomu, aby získal dítě a zároveň bydlení a pohodlný život bez starostí. Ano, je dobrý otec, věnuje se synovi a vychází i s mými staršími dětmi, ale odmítá převzít odpovědnost za náš společný život. Když vidí, že jsem naštvaná, udělá velký nákup, jako by se situace změnila, ale pak se vše vrátí do starých kolejí.
Začínám mu přestávat věřit. I naše intimní soužití už dávno není jako dřív. Nechci syna připravit o otce, ale neumím si představit, co bude dál. Nemohu všechno financovat sama, moje úspory jednou dojdou. A partner? Pořád říká, jak jsme pro něj vším a že si nás snad ani nezaslouží. Bohužel si začínám myslet, že to je pravda.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Neříkám, že musíš všechno hned rozkopnout, ale tenhle model „bere, a slibuje“ je fakt neudržitelný. Ujasnit si podíl na výdajích a hranice je podle mě první krok.
Z textu dýchá, že on si kryje záda, zatímco ty neseš většinu zátěže. A to „já pro vás budu vším“ bez konkrétních činů je bohužel časté.
Nejhorší je, že když zjistíš, že jsi byla slepá, tak už je dítě a je pozdě na odbočení bez následků. Ale i tak—pro dítě je lepší jasná dohoda než roky tichého trpení.
Jestli se nic nemění už po výzvě a jen se to zase vrací, tak je to spíš vzorec než náhoda. Zkus si dát tvrdý rámec: kolik, kdy a z čeho se platí, ať je to měřitelné.
Sepsala bych si všechny výdaje za měsíc uplne kompletně celou domácnost a rozdělila je na půl a dala mu jasně ultimátum, buď bude platit půlku nebo at jde!
To ze je v tom dite, ho neomlouvá, proste si chtěl pojistit ženu, žena nemůže táhnout vsechno, a ty jeho keci bych ignorovala, protoze jsou to jen keci, “jste pro me vším” je lez, kdyby to byl opravdový a skutečný vztah, muž by se podílel finančně, ale nějakým způsobem z vás musí cítit submisivitu a to, že se neozvete. Ozvala bych se a to hodně rychle, buď bude platit nebo vyměním fabku a adios i s vecma! Držím palce 👍
Ten by mel kufry venku na to tata
A stát má na krku další chudinku samoživitelku,jak běžné.
Mně by stačilo, kdyby mi někdo místo slibů řekl konkrétně, jak bude přispívat a co je jeho část. Bez toho to opravdu vypadá, že ses stala zázemím, ne rovnocenným partnerem.
Narodili jsme se do Světa stínu.