Vdávala jsem se mladá, po dvacítce, ale byla jsem si jistá, že je můj tehdejší manžel ten pravý. Náš vztah byl dlouho krásný, narodily se nám dvě děti a já si myslela, že jsme šťastná rodina. Jenže časem se manžel začal vzdalovat – tvrdil, že má moc práce, ale na kolegy a firemní akce si čas vždy našel. Postupně se mezi námi prohlubovala propast, náš intimní život zcela zmizel a komunikace se omezila jen na provozní záležitosti. Když jsem se doslechla, že měl mít úlet s kolegyní, přestala jsem si cokoli nalhávat. Neprotestoval, když jsem se rozhodla pro rozvod. Zůstaly mi děti a byt, který mi nechal, a já doufala, že časem potkám někoho, s kým budu skutečně šťastná.
Nový vztah jsem aktivně nehledala, ale hned po rozvodu se mi začal dvořit dlouholetý kamarád. Sám žil léta v nefungujícím vztahu a toužil po dítěti, ale jeho partnerka děti nechtěla. Najednou byl pozorný, zamilovaný, plný plánů. Byla jsem nadšená, že konečně někdo chce být součástí mého života i mé rodiny. Nechala jsem se unést a brzy jsem otěhotněla. Partner byl štěstím bez sebe, nastěhoval se ke mně a já měla pocit, že všechno konečně klape.
Jenže teď vidím, že jsem byla slepá. Do domácnosti nijak finančně nepřispíval, ale ze začátku mi to nevadilo – čekala jsem, že sám začne. Nepřišel s tím nikdy. Celý chod domácnosti, výbavičku pro miminko, kočárek i běžné výdaje jsem táhla já. Partner využíval i moje auto, jen občas koupil benzín. Přitom chodil do práce a své peníze si očividně šetřil. Když jsem ho přímo požádala, aby se podílel na výdajích, slíbil, že to udělá. Ale nic se nezměnilo.
Čím víc nad tím přemýšlím, tím jasněji vidím, že jsem mu jen posloužila k tomu, aby získal dítě a zároveň bydlení a pohodlný život bez starostí. Ano, je dobrý otec, věnuje se synovi a vychází i s mými staršími dětmi, ale odmítá převzít odpovědnost za náš společný život. Když vidí, že jsem naštvaná, udělá velký nákup, jako by se situace změnila, ale pak se vše vrátí do starých kolejí.
Začínám mu přestávat věřit. I naše intimní soužití už dávno není jako dřív. Nechci syna připravit o otce, ale neumím si představit, co bude dál. Nemohu všechno financovat sama, moje úspory jednou dojdou. A partner? Pořád říká, jak jsme pro něj vším a že si nás snad ani nezaslouží. Bohužel si začínám myslet, že to je pravda.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Strašně dobře to popisuješ, tohle je přesně ten typ „pomoci“, co se nikdy nezmění. Pokud někdo nechce řešit finance a jen slibuje, časem se z toho stane jen vyčerpání.
Akoby mi hovorila z duše
Možná byl na tohle zvyklý z domu, a vy také…je to smutné a těžko se zajeté koleje mění…
Vyhodit, okamžitě
Buď se chytí a přijme Vaše podmínky nebo je to pijavice a nemá cenu se s ním zabývat
Souhlasím
taky si to myslím buď se probere,nebo Vám bude lépe bez něho…..bude to těžké,ale to už je i teď.Jak může žít u Vás a nepřispívat
Postav ho před hotovou věc, společný účet, nebo rozvod. Stále platí, láska prochází žaludkem. Dodám i společným životem. Jsme spolu 50 roků.
Společný účet. Proč? Nikdy jsme ho neměli.
Hned vyhodit já byla taky slepá až jsem skončila v insolvenci.
Přijde mi, že z něj se stal spíš pohodlný spolubydlící než partner. Odpovědnost by měla být domluvená od začátku, ne až když už je dítě na cestě.
To, že je dobrý otec, neznamená, že je dobrý partner. Domácnost a výdaje jsou taky forma péče a bez ní se dlouho nedá fungovat.
Soucítím s tebou, hlavně když člověk čeká, že se to „časem“ srovná, a ono ne. Taky mi přijde, že když tě uklidní velkým nákupem, ale pak nic neudělá, je to jen zástěrka.
Za mě je to hlavně o důvěře a férovosti. Jestli máte společný život, tak i společné finance by měly být společná věc, ne tvoje jediná starost.