Dlouho jsem váhala, jestli s tímto příběhem vůbec vyjít ven, ale možná potřebuji slyšet názor někoho nezaujatého. Je mi 54 let a mám jediného syna. Vždycky jsem si myslela, že máme dobrý vztah. Nebyl sice dokonalý, ale nikdy jsem nepochybovala o tom, že ví, jak moc ho mám ráda. Před pár týdny jsme se ale pohádali a on mi řekl krutou větu, kterou od té doby nedokážu dostat z hlavy.
Břemeno financí a role malého dospělého
Nejdřív jsem se hrozně naštvala. Přiznávám to. Řekla jsem mu, že vůbec neví, o čem mluví. Že jsem na něj byla úplně sama, protože jeho otec odešel, když mu bylo pět let, a že jsem dělala naprosto všechno pro to, aby měl normální život. Chodil do kroužků, měl čisté oblečení, jezdil na školní výlety, nikdy neměl hlad a nikdy jsem ho nenechala napospas osudu. Jenže on mi řekl, že právě v tom byl ten největší problém.
Prý jsem mu od malička dávala až příliš jasně najevo, kolik co stojí. Když chtěl nové boty, slyšel, že musím vzít směnu navíc. Když rozbil mobil, slyšel, že na nový nemáme. Když chtěl jet se školou na lyžák, sám nakonec řekl, že jet nechce, protože moc dobře věděl, že bych kvůli tomu zase po nocích brečela nad penězi.
To mě naprosto zarazilo. Já jsem si totiž celou dobu myslela, že je jen nesmírně rozumný. Byla jsem na něj pyšná, že není rozmazlený. A on mi teď tvrdí, že se jen bál mi přidělávat starosti.
„Mami, ty sis vždycky myslela, že pro mě děláš maximum, ale mně jsi tím zkazila dětství. Udělala jsi ze mě malého dospělého,“ řekl mi.
Moje vyznání lásky bylo pro něj dusivým dluhem
Řekl mi taky, že jsem mu říkala věci, které malé dítě vůbec slyšet nemá. Třeba že jeho otec zase neposlal alimenty, že nevím, z čeho ten měsíc zaplatím elektřinu, nebo že on je to jediné, co na světě mám. To poslední mě bolelo snad nejvíc. Já jsem to totiž myslela jako to nejhlubší vyznání lásky. On ale říká, že se kvůli té větě cítil zodpovědný za moje vlastní štěstí.
Dnes je mu 28 let. Má dobrou práci, přítelkyni a svůj vlastní život. Jsem na něj hrdá. Jenže od té hádky mezi námi něco visí. On říká, že mě má rád, ale že už nechce žít s tím dusivým pocitem, že mi neustále něco dluží. Já mu přitom nikdy nechtěla dát pocit jakéhokoliv dluhu.
Nevím, co si o tom mám myslet. Ano, určitě jsem udělala spoustu chyb. Kdo je nedělá? Ale měla jsem tehdy pocit, že zkrátka nemám jinou možnost. Neměla jsem partnera, moji rodiče mi moc nepomáhali a peněz bylo žalostně málo.
Zpochybnění vzpomínek a strach z terapie
Od té doby přemýšlím nad úplně každou vzpomínkou. Když tehdy nechtěl narozeninovou oslavu, opravdu ji nechtěl, nebo mě jen šetřil? Když říkal, že nepotřebuje nové kolo, myslel to vážně, nebo prostě věděl, že na něj nemáme? Když byl doma hodný a tichý, byl opravdu takový, nebo se celou dobu jen bál, že mi přidělá práci?
Syn mi navrhl, abychom spolu zašli k rodinnému terapeutovi. Upřímně se mi do toho vůbec nechce. Připadá mi, jako bych tam měla jít jen poslouchat, jak jsem byla špatná matka. Na druhou stranu o svého syna nechci přijít. A taky nechci celý zbytek života jen opakovat, že jsem přece dělala maximum, pokud mu to moje maximum zároveň tak moc ublížilo. Nečekám, že mi někdo řekne, že mám úplnou pravdu. Ale nesmírně mě bolí, že všechno, co jsem celá léta dělala z čisté lásky, si on pamatuje jako tlak.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační.
💬 Zapojte se do diskuze!
Tento příběh je ukázkovým příkladem takzvané „parentifikace“, kdy na sebe dítě nevědomky přebírá emoční zátěž a starosti dospělého rodiče. Pro matku samoživitelku, která obětovala rodině vše, je takové obvinění nesmírně zdrcující. Má podle vás dospělé dítě právo takto zpětně rodiči vyčíst své dětství? Měla by matka překonat svou hrdost a strach a jít se synem na terapii, nebo si myslíte, že by měl syn projevit více vděku za to, že ho matka sama vychovala? Podělte se o své názory a rady v komentářích!
Syn Vás má rád a Vy jeho také. Nestalo se mezi vámi nic nepřekonatelného. Obejměte ho a za to všechno, co ho trápí, se mu omluvte. I když jste to myslela dobře a dělala jste, co jste mohla.
Nic mu hlavně nevyčitejte a neopakujte se. On byl hodný syn.
proč by se mu měla matka omlouvat. Za to že pro něj dělala maximum. to snad nemyslíte vážně
Ano. Myslim to vážně. Jde o to, aby se napravila jejich budoucnost. Minulost se už nedá změnit.
No ba…Tak ona dělala, co se dalo a bude se ještě omlouvat? To ani náhodou..
Za to, že mu to vlastně vyčítala. On mohl za to, že si musela vzít směnu navíc? Nebo on mohl za to, že otec neposlal alimenty? Podle ní asi ano, kydž mu to předhazovala.
Ajajaj… Synek si svou frustraci a vztek na otce, který se na ně vykašlal, vylil na matce, která pro něj dělala maximum. Myslím, že by tu terapii měli podstoupit. Jen aby syn nebyl překvapený, že se o sobě nemusí dozvědět jenom pěkné věci.
No, spÍś to byla matička, když synovi předhazovala, že otec nezaplatil alimenty, a ona, chudinka, musí vzít směnu navíc. Postarat se o to, co si pořídím, byla její povinnost. Ne syna, ten za to opravdu nemohl, aby mu to někdo vyčítal.
A co mu jako měla říct? Miláčku, přej si co chceš a pak jít vykrást banku? Prostě na to neměla a dítě by to mělo vědět, že život není zadarmo. Vy jste asi dobrá helikoptéra, co?
Nikdy jste v podobné situaci nebyla, to se to povídá. Mám 4 děti a víceméně jsem je vychovávala sama. Jen jedno cítí, že jsem mu ublížila, že jsem měla žít jinak, a on by se měl dnes v životě lépe. A vůbec nepochybuje, že tím, že má jiný názor než sourozenci, pravdu má on. Rozumí jen hmotným důkazům. Nikdy nepřemýšlel, čím jsem si procházela. Mrzí mě to, ale to neznamená, že mu to mám za zlé. A mám ho stejně ráda jako ty druhé.
Terapie je řešením, hlavně by syn získal větší nadhled. Jak tady padlo, je frustrovaný dětstvím, tím co viděl u spolužáků a on to neměl. Chyběly jak peníze, tak i výchova a podpora otce. Bohužel ne všichni jsme měli stejnou startovací pozici v životě a tím, že má vlastní rodinu se mu vrací to, co on neměl. Mně přijde, že vztah se synem je hezký, ale dívá se na věc moc zaujatě.
Myslim si, ze byste na tu terapii jit mela. Ne abyste poslouchala, jak jste byla spatna matka. Ale abyste si ujasnila, ze jste byla ta najlepsi mozna mama, jakou jste tehdy mohla byt. Otec se na nej vyprd uplne a syn ted vycita vam, ze jste nemela penize? Chodila jste do prace, sama vse platila, starala jste se o domacnost, vychovala dite, uplne bez pomoci. Jste superhrdinka!
Na terapii by měl jít především Váš syn. Věkem je dospělý, ale evidentně ještě nevyzrál a těžko pochopí vaši tehdejší situaci. Musel by vše prožít ve Vaší kůži a Vašeho pohledu. Udělala jste všechno co bylo ve Vašich silách. Nemáte si co vyčítat. Vyrostla jsem v rodině s velmi omezenými finančními prostředky, táta byl v invalidním důchodu a máma dělala 20 let dvě zaměstnání aby uživila rodinu. Rodiče se mnou mluvili o finančních problémech, vysvětlovali a tyto zkušenosti mi v žádném případě nebyly ke škodě. Váš syn nemůže vědět do jakých situací se v životě dostane. Jenže zatím srovnává své dětství s dětstvím kamarádů a chová se jak slon v porcelánu. Zkuste celou situaci brát se shovívavým nadhledem jak to umí jen mámy. Moc si přeji, aby chlapec pochopil…
Článek je psaný matkou, popisuje situaci z jejího hlediska. Proto v nás vyvolává pocit být na její straně. Kdyby své dětství popisoval syn, pochopili bychom určitě lépe jeho pocity a trápení. Teď jde hlavně o to, aby si odpustili. Proto si stále myslím, že by se mu měla matka omluvit, za všechno, co ho trápilo. On přece za to nemůže, že otec odešel a matka nevystačila s penězi. Měl méně než ostatní děti a ještě za to měl být vděčný?
Souhlasím s tím, že jsme jednostranně informovaní, a proto
většina je na straně matky. Kdo neprožil jako dítě to co tento syn, nechápe, že matka opravdu nemá dítěti říkat, že otec neposlal alimenty, že proto nemá z čeho zaplatit
elektřinu.
Kdysi jsem tohle prožila taky,kolik stojím měsíčně,kolik co stojí.Chápu Vás ale i syna
Úplně tuto situaci chápu a po rozvodu jsem u syna zaznamenala snahu převzít mužskou roli v rodině. Utla jsem to hned v začátcích. Řekla jsem mu, že je moc hodný, ale tato role je pro dospělého a on je dítě, můj syn, který nemá brát na bedra tu tíhu odpovědnosti dospělého. O penězích jsem se s dětmi bavila. Na tohle máme, na tohle nemáme a proč. A oni to pochopili. Vedla jsem je naopak k samostatnosti a pomoci v domácnosti, protože jsem věděla, že jsem na ně sama.
Na terapii běžte, potřebujete pochopit, co Váš syn cítí a on potřebuje pochopit, jak jste se cítila vy v jeho dětství. Také potřebuje popsat, jak jste váš život viděla Vy. Terapeut je tam prostředník, který pomůže oběma pochopit slova toho druhého, aby co nejméně zraňovala. Podle mě má dítě právo znát skutečnou finanční situaci rodiny, obzvlášť, když jste na to sama. Kdyby jste si vzala víc směn, on by měl víc věcí a méně mámy. nakonec by Vám vyčetl, že jste nebyla s ním. Syn potřebuje jen pochopit
Ty jsi to jediné, co na světě mám …
Tak to není hluboké vyznání lásky,ale sebelítostivé citové vydírání. Matka jistě dělala co mohla, ale tohle říct synovi je zločin