Dlouho jsem váhala, jestli s tímto příběhem vůbec vyjít ven, ale možná potřebuji slyšet názor někoho nezaujatého. Je mi 54 let a mám jediného syna. Vždycky jsem si myslela, že máme dobrý vztah. Nebyl sice dokonalý, ale nikdy jsem nepochybovala o tom, že ví, jak moc ho mám ráda. Před pár týdny jsme se ale pohádali a on mi řekl krutou větu, kterou od té doby nedokážu dostat z hlavy.
Břemeno financí a role malého dospělého
Nejdřív jsem se hrozně naštvala. Přiznávám to. Řekla jsem mu, že vůbec neví, o čem mluví. Že jsem na něj byla úplně sama, protože jeho otec odešel, když mu bylo pět let, a že jsem dělala naprosto všechno pro to, aby měl normální život. Chodil do kroužků, měl čisté oblečení, jezdil na školní výlety, nikdy neměl hlad a nikdy jsem ho nenechala napospas osudu. Jenže on mi řekl, že právě v tom byl ten největší problém.
Prý jsem mu od malička dávala až příliš jasně najevo, kolik co stojí. Když chtěl nové boty, slyšel, že musím vzít směnu navíc. Když rozbil mobil, slyšel, že na nový nemáme. Když chtěl jet se školou na lyžák, sám nakonec řekl, že jet nechce, protože moc dobře věděl, že bych kvůli tomu zase po nocích brečela nad penězi.
To mě naprosto zarazilo. Já jsem si totiž celou dobu myslela, že je jen nesmírně rozumný. Byla jsem na něj pyšná, že není rozmazlený. A on mi teď tvrdí, že se jen bál mi přidělávat starosti.
„Mami, ty sis vždycky myslela, že pro mě děláš maximum, ale mně jsi tím zkazila dětství. Udělala jsi ze mě malého dospělého,“ řekl mi.
Moje vyznání lásky bylo pro něj dusivým dluhem
Řekl mi taky, že jsem mu říkala věci, které malé dítě vůbec slyšet nemá. Třeba že jeho otec zase neposlal alimenty, že nevím, z čeho ten měsíc zaplatím elektřinu, nebo že on je to jediné, co na světě mám. To poslední mě bolelo snad nejvíc. Já jsem to totiž myslela jako to nejhlubší vyznání lásky. On ale říká, že se kvůli té větě cítil zodpovědný za moje vlastní štěstí.
Dnes je mu 28 let. Má dobrou práci, přítelkyni a svůj vlastní život. Jsem na něj hrdá. Jenže od té hádky mezi námi něco visí. On říká, že mě má rád, ale že už nechce žít s tím dusivým pocitem, že mi neustále něco dluží. Já mu přitom nikdy nechtěla dát pocit jakéhokoliv dluhu.
Nevím, co si o tom mám myslet. Ano, určitě jsem udělala spoustu chyb. Kdo je nedělá? Ale měla jsem tehdy pocit, že zkrátka nemám jinou možnost. Neměla jsem partnera, moji rodiče mi moc nepomáhali a peněz bylo žalostně málo.
Zpochybnění vzpomínek a strach z terapie
Od té doby přemýšlím nad úplně každou vzpomínkou. Když tehdy nechtěl narozeninovou oslavu, opravdu ji nechtěl, nebo mě jen šetřil? Když říkal, že nepotřebuje nové kolo, myslel to vážně, nebo prostě věděl, že na něj nemáme? Když byl doma hodný a tichý, byl opravdu takový, nebo se celou dobu jen bál, že mi přidělá práci?
Syn mi navrhl, abychom spolu zašli k rodinnému terapeutovi. Upřímně se mi do toho vůbec nechce. Připadá mi, jako bych tam měla jít jen poslouchat, jak jsem byla špatná matka. Na druhou stranu o svého syna nechci přijít. A taky nechci celý zbytek života jen opakovat, že jsem přece dělala maximum, pokud mu to moje maximum zároveň tak moc ublížilo. Nečekám, že mi někdo řekne, že mám úplnou pravdu. Ale nesmírně mě bolí, že všechno, co jsem celá léta dělala z čisté lásky, si on pamatuje jako tlak.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační.
💬 Zapojte se do diskuze!
Tento příběh je ukázkovým příkladem takzvané „parentifikace“, kdy na sebe dítě nevědomky přebírá emoční zátěž a starosti dospělého rodiče. Pro matku samoživitelku, která obětovala rodině vše, je takové obvinění nesmírně zdrcující. Má podle vás dospělé dítě právo takto zpětně rodiči vyčíst své dětství? Měla by matka překonat svou hrdost a strach a jít se synem na terapii, nebo si myslíte, že by měl syn projevit více vděku za to, že ho matka sama vychovala? Podělte se o své názory a rady v komentářích!
Chudák dítě. A maminka, co to slyší, tak samozřejmě nic špatně neudělala na terapii nepůjde, protože nic špatně neudělala a syn by jí měl ještě líbat nohy, že ho psychicky týrala.
čím dřív se děcka dozví ,že peníze nerostou na stomě ,tím líp.A ještě ho máma měla poslat na brigádu.
Souhlasím
Máte plnou pravdu, peníze přeci nerostou na stromě a ani pečení holubi se taky bez práce neobjeví.Dnesni problém je, že spousta dětí se nemusí o nic přičinit, mít vše je pro ně samozřejmost a tím pádem si myslí, že to tak bude pořád.Potom přijde dospívání a později i dospělost a najednou přijdou psychické problémy, hroutí se a nezvládají emočně svůj život .Nikdo v nich od dětství nepěstoval psychickou odolnost , která je podle mne dobrým základem pro pozdější život .Proto dnes tolik dětí končí v psychologických poradnách nebo u psychiatrů . Myslím, že děti by od mala měly vědět v rodině jaká je finanční situace a aby si uvědomily možnosti svých přání .V rodině je nejdůležitější důvěra a rodiče by s dětmi měli mluvit vždy otevřeně a vysvětlovat a vysvětlovat.
.
No nikdo není dokonalý, děti vychovavame v dobré víře a chyby si uvědomíme, když už nejdou napravit, ale nikdy není pozdě si promluvit, je to dospělý chlap a nikdy neví, jestli taky se svými dětmi nebude řešit podobný problém, asi takhle bych mu to podala , myslím, že psycholog není třeba, příště si promluvit jako matka se synem.
Pelec nahoru, výborně napsáno.
samoživitelky jsou nejhorší, těm by měli dítě vzít, protože se nedokážou nebo nechcou postarat o to, aby dítě mělo opravdu všechno
je dobře, že jí syn dětství vyčítá. Alespoň vidí, co byla zač. Ani chlapa si nedokázala udržet, natož se dobře postarat o dítě, aby mělo všechno a mělo se jako v bavlnce. Já osobně bych jí to vyčítala taky, kdybych měla takovou mámu jako on. Naštěstí mám rodiče, kteří mi dali a dovolili úplně všechno a bez podmínek, tak takový problém řešit nemusím.
je dobře, že jí syn dětství vyčítá. Alespoň vidí, co byla zač. Ani chlapa si nedokázala udržet, natož se dobře postarat o dítě, aby mělo všechno a mělo se jako v bavlnce. Já osobně bych jí to vyčítala taky, kdybych měla takovou mámu jako on. Naštěstí mám rodiče, kteří mi dali a dovolili úplně všechno a bez podmínek, tak takový problém řešit nemusím.
Ironie? Nebo to myslíte vážně? Já bych takovou maminku bral.
Měl jsem to dost podobné. Ty pocity jejího syna potvrzuji. Rozvody jsem měl v dětství dva, násilí, hádky, atd… Stálé bydlení kde jsem cítil domov a zázemí jsem měl od 7 do 13 let. Do 21 let jsem se asi 13x stěhoval, často u sebe nosil batoh se vším co jsem měl a ani ho nevybaloval. Žádné kroužky, tábory, školní výlety ani kamarádi – otec neplatí budeš hlídat sourozence a nic nekupuj. Ji zvaly chlapi na dovolené, což bylo ale nakonec lepší než když to dělaly na poseli vedle mne a já musel dělat že spím. K nám nesměl nikdo chodit, ale ona si vodila návštěvy bez omezí. Prý až budu mít vlastní že si mohu dělat co chci, jen základní potřeby, žádný respekt jako člověku. Jsem se styděl za své rodiče a situaci, že jako dospívající kluk bydlím třeba ve sklepě a ostatní randí a zvou si holky domů. Rozvodové soudy se tály přes 10 let, rodiče daly právníkům možná i více než dětem, 90 léta žádná podpora – máte majetek i když jsme ho nemohly používat. V 17 jsem si našel jinou rodinu pro kterou jsem pracoval a poskytli mi zázemí (opravil jsem si starý karavan to bylo moje místo), zaplatili mi autoškolu, a platili mi školu. Myslel jsme že se kamarádím s jednou dívkou z jejich rodiny, ale styděla se za mne, když nás spolu viděli jejich kamarádky, tak jim řekla ať se mnou nebaví že jsem se ji pokusil znásilnit. Nemohl jsme to nijak řešit, jinak bych přišel o zázemí její rodiny a nechtěl dělat problémy. Nejde dokázat co se nestalo, když jsme spolu trávili často čas i o samotě. Musel jsem se mezi nimi střídat, jezdit přes celou republiku a nesmět otci říct kde se skrýváme. Když nás vypátral tak zase změnit místo. Otec nechtěl abych studoval aby neměl větší dluh na alimentech. Matka nechtěla abych měl přátelé a partnerku. Například když zjistila že se brácha v 16 schází po škole se spolužačkou tak ho vyhodila a já ho musel odvést k otci kde dochodil 9 třídu. Já jakékoliv vztahy s fyzickým kontaktem vzal, jen si dopisoval, dívky to většinou po pád dopisech vzdaly když pochopily že se nechci sejít. Jen v 19 letech mi rok psala jen jedna dívka (13) po roce jsme se sešly, jí to nevadilo není heterosexuální, nehodnotila můj sociální status ale moje vlastnosti, říkala že mne má ráda a já ji. Po studiu a vydělání peněz ve 28 letech jsem ji a její partnerku zval na výlety, pronajímal jsem chaty, sportovaly jsme, oslavovaly, atd… Naučily mne trochu žít a ne přežívat jak mne to naučila matka. Uznáván že to asi nebylo záměrně sama měla dost problémů, a nechtěl jsem to zhoršovat takže jsme se vždy podřídil, ale její zbytečná neúcta ke mne mě někdy dost šokovala a shazovala sebevědomí. Kamarádky mi daly vztahové vzory a já si pak v těch skoro 30 letech také našel partnerku kterou samozřejmě moje matka nepřijala, tvrdila o ni že je zlatokopka (přitom já nic neměl) a po návštěvě ji obvinila z krádeže že se jí ztratili peníze. Partnerka studovala psychologii, napsala o mne ve nějakou semestrální práci. Říkala že jsem měl rozbitou pyramidu potřeb, podobně jako lidé co se vrátili z koncentráku. Propadal jsem workoholizmu, práce mne přiváděla na jiné myšlenky, neuměl jsem žít, jen přežívat a žil jen pro práci a tím se chtěl druhým zavděčit aby mne měl někdo rád. Už je to lepší, ve 45 letech jsem byl dokonce poprvé u moře, jsem si dovolil dovolit si. Našel si i další přátelé. A s kamarádkami se chystáme na trek do zahraničí, poletím letadlem.
Když jsem přijel od od otce, nejímalo ji jak jsem se měl, ale co o ní vše říkal a jestli jsem se jí zastal. Od 13 let si ze mne dělaly šít a prostředníka nadávek posílaných mezi sebou.
Je mi z Vaší výpovědi velmi smutno,snad bude budoucnost s větším štěstím.Musite v sobě toto špatné uzavřít, oddělit minulost tlustou bílou čárou a zvažte,koho z minulosti do další budoucnosti za tuto čáru pustíte . Hodně síly a štěstí