Vždy jsme s manželem chtěli rodinu, a když jsem dva roky po svatbě otěhotněla, byli jsme nadšení. Naše dcera byla vytouženým dítětem a já si mateřství naplno užívala. Byla jsem šťastná a vděčná za naši zdravou holčičku. Všechno se ale tragicky zlomilo ve chvíli, kdy se nám narodil druhý potomek. Namísto dvojnásobné lásky přišla k prvorozené dceři naprostá apatie a odpor, který si sama nedokážu vysvětlit.
Z dokonalé idyly rovnou do propasti
Těhotenství s dcerou bylo bez problémů, porod také, a i období po něm jsme zvládli dobře. Manžel i moje máma mi pomáhali a já měla pocit, že jsem konečně úplná. Dcera byla milá, hodná a já ji nade vše milovala.
Když jí byly tři roky, rozhodli jsme se, že jí pořídíme sourozence, jak jsme vždy plánovali. Otěhotněla jsem rychle a i tentokrát probíhalo všechno bez potíží. Porod byl v pořádku a já se těšila na chvíle, kdy budeme doma jako čtyřčlenná rodina. Jenže pak nastalo něco, co jsem ve svých nejhorších snech nečekala.
Šok v porodnici: Najednou mi byla cizí
Manžel přišel do porodnice s dcerou, aby se poprvé podívala na brášku, a já najednou cítila, že ji nechci vidět. Neměla jsem chuť ji obejmout, pohladit, nic. Měla jsem pocit, jako by mezi mě a syna vpadl někdo cizí, kdo tam nepatří. Byla jsem z toho v šoku, ale říkala jsem si, že je to jen hormonální bouře, která brzy přejde.
Jenže nepřešlo. Uběhl rok a moje pocity se nezměnily. K dceři necítím nic, jen nechuť, vadí mi její přítomnost, nechci se s ní mazlit, hrát si s ní, nic. Nejradši jsem jen se synem. Jsem z toho zoufalá, manžel také. On se snaží dceři všechno vynahradit, ale ona samozřejmě chce i maminku.
Zkouška odloučením selhala
Nejklidnější jsem tehdy, když je dcera na víkend u babičky a já mám doma jen syna. Dokonce jsme zkusili dvoutýdenní pobyt u mojí mámy, kde jsem byla jen s malým, abych zjistila, jestli se mi bude po dceři stýskat. Nestýskalo.
„Maminka mě nemá ráda“
Dcera to už vnímá. Někdy se rozpláče, že ji maminka nemá ráda, a to i před ostatními. Rodina ji utěšuje, že se jí to jen zdá, že ji mám ráda stejně jako jejího bratra, ale já vím, že to není pravda. O všem ví jen moje máma a manžel.
Na jejich radu jsem začala chodit na psychoterapii, ale ani po několika měsících nevidím žádný pokrok. Terapeut říká, že to bude trvat dlouho, a tak doufám, že se to jednou zlepší. Někdy mě ale přemáhá zoufalství, protože pořád necítím žádnou změnu. Hrozně mě to trápí. Nechápu, co se se mnou stalo, proč se mi to děje. Znám tolik žen, které své děti milují bez rozdílu, a já bych si přála, abych mohla cítit to samé. Ale ať dělám cokoliv, to ticho a prázdno ve mně zůstává.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
? Co si o tom myslíte vy? Zapojte se do diskuze!
Příběh této maminky je velmi tvrdý na čtení, ale odkrývá těžký psychologický blok, za který se ženy často bičují výčitkami. Cítily jste někdy po narození druhého dítěte podobné odcizení od toho prvního? Co byste autorce v její beznadějné situaci poradily? Myslíte si, že terapie nakonec zabere a mateřská láska se vrátí, nebo už navždy zůstane vztah s dcerou narušený?
? Prosíme, buďte v komentářích shovívaví a podpořte autorku svými zkušenostmi – odsouzení jí v její těžké situaci nepomůže!
Dobrý den,měla jsem to podobné,takové odcizení od první dcerky po narození druhé,měla jsem pocit,že ji najednou nemám tak ráda,že mi najednou vadi a že preferuju novorozenou holčičku…byl to šok a moc jsem to nechápala.. každopádně jsem se snažila to nedávat najevo a opravdu se to srovnalo…ale je pravda,že to trvalo..držte se
Toto opravdu nechápu a ani nechci chápat, mám dva syny a od narození je miluji naprosto stejně.
Máte štěstí. To je fajn, že víme, že pochopení Vám chybí. Děkuji za Váš příspěvek.
Je mi lito, ze se takove veci stavaji. A nejvic mi je lito te holcicky, ktera to vnima, nemuze tomu rozumet a odrazi se to i na jeji psychice. Sama mam 4 , ted uz dospele, deti a neskutecne je vsechny miluji, stejne jako 8 vnoucat. V mem srdci maji misto i ma snacha a zetove. Detem jsem od malicka rikala, ze je miluji vsechny stejne, i kdyz mam ke kazdemu jiny pristup, podle veku a povahy. A zadne me dite si nemuze stezovat, ze bych nekomu z nich davala prednost. Je ale pravda, ze ne kazdy to umi nebo muze mit stejne. Preji pani, aby netrvalo dlouho a ona si ke sve holcicce nasla zase cestu plnou lasky.
Nedokážu si to vůbec představit, mám dva syny, přesně na den 2 roky od sebe. Také jsem měla obavy, zda toho druhého budu mít stejně ráda, ale byly to plané obavy. Dnes jsou dávno dospělí, mají své rodiny, miluju je a vážím si jich velice, až je každý úplně jiný. Myslím si, že paní stihla buď už v těhotenství nebo po porodu nějaká duševní choroba, nějaký problém ….je mi líto jí i dcerky. Strašně bych jí přála, aby se to podařilo zvládnout.
Jsem teď v 5. měsíci těhotenství se svým druhým dítětem a asi jsem to neměla číst… Úplně mě z toho příběhu mrazí a doufám, že se mi to nestane. Je pravda, že u prvního dítěte mi trvalo několik měsíců, než jsem si naplno uvědomila, co je to mateřská láska. Ze začátku jsem měla z miminka obrovskou radost, ale srdce se mi láskou naplnilo až později. Teď se bojím, jaké to bude s druhým dítětem.
Možná se jedná “pouze” o reakci na příchod nového potomka. První rok je hodně náročný ohledně kloubení péče o děti. Ono se to spraví..asi bych na sebe nenaléhala, ale zároveň si snažila vybavit, jaké to bylo s holčičkou když ona byla miminko, jaké to byly pocity, co jsem cítila a přenést se v těch pocitech na holčičku nyní. Stačí obejmout, pohladit byť i jednou denně později 2x, 3x denně. Popřát dobrou noc, dobré ráno. Zpočátku stačí i takhle maličko, ale udělá to moc moc.
Moc hezká rada.
Je strašně líto, co autorka prožívá, a je důležité říct, že to není „selhání lásky“, ale možná poporodní psychika mimo kontrolu. Může to být i deprese nebo trauma z porodu/změny života, takže bych to neshazovala jen na hormony.
Myslím, že by paní měla lásku alespoň předstírat.Aby holčičku nepoznamenala na celý život.
Já jsem měla přesně takovou mámu. Naštěstí jsem měla hodnou babičku a dědu a vyrostla jsem s nimi.
PS : Nakonec si můj bratr našel podobnou manželku jako je jeho/naše matka a ta ho od jeho „bývalé“ rodiny úplně odstřihla. Bratr se teď nestýká s nikým. A hádanka nakonec: Hádejte ke komu se na stará kolena matka, která celý život zbožnovala mladšího bratra, ve chvíli kdy ji švagrová odstřihla, chce nastěhovat?
Já jsem ta nechtěná a nemilovaná, celý život tím trpím…