Vždy jsme s manželem chtěli rodinu, a když jsem dva roky po svatbě otěhotněla, byli jsme nadšení. Naše dcera byla vytouženým dítětem a já si mateřství naplno užívala. Byla jsem šťastná a vděčná za naši zdravou holčičku. Všechno se ale tragicky zlomilo ve chvíli, kdy se nám narodil druhý potomek. Namísto dvojnásobné lásky přišla k prvorozené dceři naprostá apatie a odpor, který si sama nedokážu vysvětlit.
Z dokonalé idyly rovnou do propasti
Těhotenství s dcerou bylo bez problémů, porod také, a i období po něm jsme zvládli dobře. Manžel i moje máma mi pomáhali a já měla pocit, že jsem konečně úplná. Dcera byla milá, hodná a já ji nade vše milovala.
Když jí byly tři roky, rozhodli jsme se, že jí pořídíme sourozence, jak jsme vždy plánovali. Otěhotněla jsem rychle a i tentokrát probíhalo všechno bez potíží. Porod byl v pořádku a já se těšila na chvíle, kdy budeme doma jako čtyřčlenná rodina. Jenže pak nastalo něco, co jsem ve svých nejhorších snech nečekala.
Šok v porodnici: Najednou mi byla cizí
Manžel přišel do porodnice s dcerou, aby se poprvé podívala na brášku, a já najednou cítila, že ji nechci vidět. Neměla jsem chuť ji obejmout, pohladit, nic. Měla jsem pocit, jako by mezi mě a syna vpadl někdo cizí, kdo tam nepatří. Byla jsem z toho v šoku, ale říkala jsem si, že je to jen hormonální bouře, která brzy přejde.
Jenže nepřešlo. Uběhl rok a moje pocity se nezměnily. K dceři necítím nic, jen nechuť, vadí mi její přítomnost, nechci se s ní mazlit, hrát si s ní, nic. Nejradši jsem jen se synem. Jsem z toho zoufalá, manžel také. On se snaží dceři všechno vynahradit, ale ona samozřejmě chce i maminku.
Zkouška odloučením selhala
Nejklidnější jsem tehdy, když je dcera na víkend u babičky a já mám doma jen syna. Dokonce jsme zkusili dvoutýdenní pobyt u mojí mámy, kde jsem byla jen s malým, abych zjistila, jestli se mi bude po dceři stýskat. Nestýskalo.
„Maminka mě nemá ráda“
Dcera to už vnímá. Někdy se rozpláče, že ji maminka nemá ráda, a to i před ostatními. Rodina ji utěšuje, že se jí to jen zdá, že ji mám ráda stejně jako jejího bratra, ale já vím, že to není pravda. O všem ví jen moje máma a manžel.
Na jejich radu jsem začala chodit na psychoterapii, ale ani po několika měsících nevidím žádný pokrok. Terapeut říká, že to bude trvat dlouho, a tak doufám, že se to jednou zlepší. Někdy mě ale přemáhá zoufalství, protože pořád necítím žádnou změnu. Hrozně mě to trápí. Nechápu, co se se mnou stalo, proč se mi to děje. Znám tolik žen, které své děti milují bez rozdílu, a já bych si přála, abych mohla cítit to samé. Ale ať dělám cokoliv, to ticho a prázdno ve mně zůstává.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
? Co si o tom myslíte vy? Zapojte se do diskuze!
Příběh této maminky je velmi tvrdý na čtení, ale odkrývá těžký psychologický blok, za který se ženy často bičují výčitkami. Cítily jste někdy po narození druhého dítěte podobné odcizení od toho prvního? Co byste autorce v její beznadějné situaci poradily? Myslíte si, že terapie nakonec zabere a mateřská láska se vrátí, nebo už navždy zůstane vztah s dcerou narušený?
? Prosíme, buďte v komentářích shovívaví a podpořte autorku svými zkušenostmi – odsouzení jí v její těžké situaci nepomůže!
Dobrý den,měla jsem to podobné,takové odcizení od první dcerky po narození druhé,měla jsem pocit,že ji najednou nemám tak ráda,že mi najednou vadi a že preferuju novorozenou holčičku…byl to šok a moc jsem to nechápala.. každopádně jsem se snažila to nedávat najevo a opravdu se to srovnalo…ale je pravda,že to trvalo..držte se
Toto opravdu nechápu a ani nechci chápat, mám dva syny a od narození je miluji naprosto stejně.
Máte štěstí. To je fajn, že víme, že pochopení Vám chybí. Děkuji za Váš příspěvek.
Je mi lito, ze se takove veci stavaji. A nejvic mi je lito te holcicky, ktera to vnima, nemuze tomu rozumet a odrazi se to i na jeji psychice. Sama mam 4 , ted uz dospele, deti a neskutecne je vsechny miluji, stejne jako 8 vnoucat. V mem srdci maji misto i ma snacha a zetove. Detem jsem od malicka rikala, ze je miluji vsechny stejne, i kdyz mam ke kazdemu jiny pristup, podle veku a povahy. A zadne me dite si nemuze stezovat, ze bych nekomu z nich davala prednost. Je ale pravda, ze ne kazdy to umi nebo muze mit stejne. Preji pani, aby netrvalo dlouho a ona si ke sve holcicce nasla zase cestu plnou lasky.
Nedokážu si to vůbec představit, mám dva syny, přesně na den 2 roky od sebe. Také jsem měla obavy, zda toho druhého budu mít stejně ráda, ale byly to plané obavy. Dnes jsou dávno dospělí, mají své rodiny, miluju je a vážím si jich velice, až je každý úplně jiný. Myslím si, že paní stihla buď už v těhotenství nebo po porodu nějaká duševní choroba, nějaký problém ….je mi líto jí i dcerky. Strašně bych jí přála, aby se to podařilo zvládnout.
Jsem teď v 5. měsíci těhotenství se svým druhým dítětem a asi jsem to neměla číst… Úplně mě z toho příběhu mrazí a doufám, že se mi to nestane. Je pravda, že u prvního dítěte mi trvalo několik měsíců, než jsem si naplno uvědomila, co je to mateřská láska. Ze začátku jsem měla z miminka obrovskou radost, ale srdce se mi láskou naplnilo až později. Teď se bojím, jaké to bude s druhým dítětem.
Možná se jedná “pouze” o reakci na příchod nového potomka. První rok je hodně náročný ohledně kloubení péče o děti. Ono se to spraví..asi bych na sebe nenaléhala, ale zároveň si snažila vybavit, jaké to bylo s holčičkou když ona byla miminko, jaké to byly pocity, co jsem cítila a přenést se v těch pocitech na holčičku nyní. Stačí obejmout, pohladit byť i jednou denně později 2x, 3x denně. Popřát dobrou noc, dobré ráno. Zpočátku stačí i takhle maličko, ale udělá to moc moc.
Moc hezká rada.
Je strašně líto, co autorka prožívá, a je důležité říct, že to není „selhání lásky“, ale možná poporodní psychika mimo kontrolu. Může to být i deprese nebo trauma z porodu/změny života, takže bych to neshazovala jen na hormony.
Myslím, že by paní měla lásku alespoň předstírat.Aby holčičku nepoznamenala na celý život.
Já jsem měla přesně takovou mámu. Naštěstí jsem měla hodnou babičku a dědu a vyrostla jsem s nimi.
PS : Nakonec si můj bratr našel podobnou manželku jako je jeho/naše matka a ta ho od jeho „bývalé“ rodiny úplně odstřihla. Bratr se teď nestýká s nikým. A hádanka nakonec: Hádejte ke komu se na stará kolena matka, která celý život zbožnovala mladšího bratra, ve chvíli kdy ji švagrová odstřihla, chce nastěhovat?
Já jsem ta nechtěná a nemilovaná, celý život tím trpím…
Pomáhá na to kineze nebo rodinné konstelace….jenže než člověk takovou pomoc vyhledá, trvá to roky, většinou až v pozdní dospělosti….do té doby se s tím každý vyrovnává jak se dá, psychiku to jistojistě ovlivní. Chudák holčička, i ta mamka. Měla by vyhledat odbornou pomoc rodinné konstelace, to jediné pomůže, okamžitý efekt.
Ano, podle mně by pomohla práce z traumaty v rodě. Psychoterapie na to není.
Bohužel, i takové věci se stávají. V regresní terapii se někdy objevuje téma, kdy klienti vnímají, že je rodiče neměli rádi stejně jako jejich sourozence. Takové prožitky mohou zanechat hlubokou stopu a ovlivňovat člověka po celý život. Ne vždy se to dá uchopit klasickými psychologickými přístupy, a proto někteří lidé hledají cestu i v alternativních metodách, například v regresní terapii.
Zažila jsem něco podobného. Starší dcera byla doslova vymodlené dítě, můj vesmír. Je velice citlivá a na mě hodně závislá. Po 2 a čtvrt roku jsem znovu otěhotněla, hrozně jsem řešila, jestli budu mít 2.dceru dost ráda, měla jsem strach a těhotenství v zápřahu s 1.dcerou, jsem moc neřešila, ani jsem se nijak zvlášť na 2. mimi netěšila. Když se blížil porod, starší dcera začala být hodně náročná, scény, scény, scény, které po narození 2.dcery vyvrcholily do nesnesitelna. Já chtěla být najednou v klidu jen s tou mladší, do které jsem se úplně zbláznila a starší bych některé dny nejraději vůbec neviděla. Manžel to celé sledoval s těžkým srdcem, tak jsem se snažila si vynajít volný čas jen pro mě a starší dceru. Chodily jsme cvičit, na hřištè, nakoupit, prostě čas jen pro nás dvě, když maličká spala. Začala jsem jí zapojovat do péče o miminko, koupila jsem jí velkou panenku a maminkovaly jsme spolu. Po 4 měsících se náš vztah o hodně zlepšil.
Situaci jste řešila velice dobře. Starší dítě někdy vnímá sourozence jako někoho, kdo ho chce o velkou pozornost, kterou doposud mělo od maminky, připravit. Jestli se stane součástí činností s péčí o miminko, přijme svou roli staršího líp. Potkala jsem rodinu, maminka vezla mladší dítě ve velkém kočárku a starší holčička vezla vedle ní ve svém kočárku panenku. Bylo vidět, že je spokojená a brala svou roli dobře. Možná taky v tomto období poznala spoustu věcí jak o dítě pečovat, což je v životě dobý začátek.
Kočárek spolu také vozíme, nastěhovala jsem se i s miminkem k ní donpokojíčku, tak že tam i spíme a dcerka spí. Ze začátku s panenkou spala i v postýlce a fakt o ní pečovala, po několika měsících to ustalo a hraje si spíš se sestřičkou. Jde to, ale ten 1.rok je prostě náročný.
Toto se asi může stát, ale je možné, že to odezní, až se obě děti věkově trochu „srovnají“ – to bude v každém případě jiné. Bude to zřejmě běh na delší trať, ale myslím si, že se to změnit utčitě může.
Musí to být nesmírně těžké. Asi bych se pokusila mladšího brášku občas ponechat v péči tatínka nebo prarodičů a věnovat se pouze dceři (procházka, tvoření, povídání, společná hra, cukrárna – jen ve dvou). I když se Vám třeba úplně nebude chtít. Společné zážitky, jen Vaše a její, vás mohou spojit a pomalu obnovit vztah.
Rodiné kontelace mohou významně pomoci… chce to ovšem nastudovat a porozumnět tomu, jak fungují a ještě je velmi důležité jít k někomu, kdo to dělá dlouho a opravdu mu to jde… držím Vám palce 🙂 Mohu doporučit Andreje Karimova ze Slovenska, dělá konstelace i v ČR
Já jsem byla taková dcera a v dospělosti jsem se přestala s matkou stýkat. Před dvěma lety zemřela, neviděla jsem ji mnoho let předtím.
Také si myslím, že vztah se obnoví, když budou trávit maminka a dcera nějaký čas jen spolu bez synka, kterého někdo pohlídá a maminka se bude moct bez rušení věnovat jen dceři. Společně zážitky budují vztah.
U nás to u manželky vypadalo podobně, jen ne tak vyhroceně – první dítě bylo „OK“ a pak to jakoby cvaklo a city se nedostavily. Psycholožka řekla, že některé ženy zkrátka potřebují čas a správnou podporu, ne výčitky.
No já jsem to dítě o kterém píšete. Po narození mé sestry mě matka začala nenávidět a upla se na sestru. Terapeut ke kterému kvůli tomu chodím si myslí že má narcistické sklony osobnosti. Mám trauma celý život, zůstala jsem sama a nemám ani děti. U mě docházelo i k fyzickému týrání ne jen emočnímu. Zkuste se premoc jinak to dítě poznamenate na celý život pokud je to tedy pravda co tu píšete.
I když jde o špatně vymyšlený příběh s chybami, tak jedině co mohu říci, odebrat obě děti. Zatímco první zničí nezájem, druhé, udusi nezdravou láskou. Narcista, který vnímá jen sám sebe. Její výčitky, jsou jen sebelitost.
Terapie může zabrat, ale často se musí doladit, jestli je zrovna tohle terapeutické vedení pro daný problém vhodné. Pokud se po měsících nic nemění, určitě bych doporučila probrat změnu přístupu nebo i psychiatra, hlavně když je to dlouhodobé a bolestivé.
Ten pocit „je tam někdo cizí“ si dokážu představit, i když ho nemám na vlastní kůži – je to hrozně zraňující i pro dítě. Hlavně bych dceři neříkala, že si to vymýšlí, ale aby cítila bezpečí aspoň v tom, že maminka není „schválně“, jen je jí psychicky těžko.
Mě na tom děsí, jak rychle se na ženy tlačí, aby byly okamžitě šťastné a milující, jinak jsou „špatné“. Podle mě je tohle téma hodně tabu a autorka si už takhle bere vnitřní vinu, místo aby dostala pomoc.