Vždy jsme s manželem chtěli rodinu, a když jsem dva roky po svatbě otěhotněla, byli jsme nadšení. Naše dcera byla vytouženým dítětem a já si mateřství naplno užívala. Byla jsem šťastná a vděčná za naši zdravou holčičku. Všechno se ale tragicky zlomilo ve chvíli, kdy se nám narodil druhý potomek. Namísto dvojnásobné lásky přišla k prvorozené dceři naprostá apatie a odpor, který si sama nedokážu vysvětlit.
Z dokonalé idyly rovnou do propasti
Těhotenství s dcerou bylo bez problémů, porod také, a i období po něm jsme zvládli dobře. Manžel i moje máma mi pomáhali a já měla pocit, že jsem konečně úplná. Dcera byla milá, hodná a já ji nade vše milovala.
Když jí byly tři roky, rozhodli jsme se, že jí pořídíme sourozence, jak jsme vždy plánovali. Otěhotněla jsem rychle a i tentokrát probíhalo všechno bez potíží. Porod byl v pořádku a já se těšila na chvíle, kdy budeme doma jako čtyřčlenná rodina. Jenže pak nastalo něco, co jsem ve svých nejhorších snech nečekala.
Šok v porodnici: Najednou mi byla cizí
Manžel přišel do porodnice s dcerou, aby se poprvé podívala na brášku, a já najednou cítila, že ji nechci vidět. Neměla jsem chuť ji obejmout, pohladit, nic. Měla jsem pocit, jako by mezi mě a syna vpadl někdo cizí, kdo tam nepatří. Byla jsem z toho v šoku, ale říkala jsem si, že je to jen hormonální bouře, která brzy přejde.
Jenže nepřešlo. Uběhl rok a moje pocity se nezměnily. K dceři necítím nic, jen nechuť, vadí mi její přítomnost, nechci se s ní mazlit, hrát si s ní, nic. Nejradši jsem jen se synem. Jsem z toho zoufalá, manžel také. On se snaží dceři všechno vynahradit, ale ona samozřejmě chce i maminku.
Zkouška odloučením selhala
Nejklidnější jsem tehdy, když je dcera na víkend u babičky a já mám doma jen syna. Dokonce jsme zkusili dvoutýdenní pobyt u mojí mámy, kde jsem byla jen s malým, abych zjistila, jestli se mi bude po dceři stýskat. Nestýskalo.
„Maminka mě nemá ráda“
Dcera to už vnímá. Někdy se rozpláče, že ji maminka nemá ráda, a to i před ostatními. Rodina ji utěšuje, že se jí to jen zdá, že ji mám ráda stejně jako jejího bratra, ale já vím, že to není pravda. O všem ví jen moje máma a manžel.
Na jejich radu jsem začala chodit na psychoterapii, ale ani po několika měsících nevidím žádný pokrok. Terapeut říká, že to bude trvat dlouho, a tak doufám, že se to jednou zlepší. Někdy mě ale přemáhá zoufalství, protože pořád necítím žádnou změnu. Hrozně mě to trápí. Nechápu, co se se mnou stalo, proč se mi to děje. Znám tolik žen, které své děti milují bez rozdílu, a já bych si přála, abych mohla cítit to samé. Ale ať dělám cokoliv, to ticho a prázdno ve mně zůstává.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
? Co si o tom myslíte vy? Zapojte se do diskuze!
Příběh této maminky je velmi tvrdý na čtení, ale odkrývá těžký psychologický blok, za který se ženy často bičují výčitkami. Cítily jste někdy po narození druhého dítěte podobné odcizení od toho prvního? Co byste autorce v její beznadějné situaci poradily? Myslíte si, že terapie nakonec zabere a mateřská láska se vrátí, nebo už navždy zůstane vztah s dcerou narušený?
? Prosíme, buďte v komentářích shovívaví a podpořte autorku svými zkušenostmi – odsouzení jí v její těžké situaci nepomůže!
U nás to u manželky vypadalo podobně, jen ne tak vyhroceně – první dítě bylo „OK“ a pak to jakoby cvaklo a city se nedostavily. Psycholožka řekla, že některé ženy zkrátka potřebují čas a správnou podporu, ne výčitky.
No já jsem to dítě o kterém píšete. Po narození mé sestry mě matka začala nenávidět a upla se na sestru. Terapeut ke kterému kvůli tomu chodím si myslí že má narcistické sklony osobnosti. Mám trauma celý život, zůstala jsem sama a nemám ani děti. U mě docházelo i k fyzickému týrání ne jen emočnímu. Zkuste se premoc jinak to dítě poznamenate na celý život pokud je to tedy pravda co tu píšete.
I když jde o špatně vymyšlený příběh s chybami, tak jedině co mohu říci, odebrat obě děti. Zatímco první zničí nezájem, druhé, udusi nezdravou láskou. Narcista, který vnímá jen sám sebe. Její výčitky, jsou jen sebelitost.
Terapie může zabrat, ale často se musí doladit, jestli je zrovna tohle terapeutické vedení pro daný problém vhodné. Pokud se po měsících nic nemění, určitě bych doporučila probrat změnu přístupu nebo i psychiatra, hlavně když je to dlouhodobé a bolestivé.
Ten pocit „je tam někdo cizí“ si dokážu představit, i když ho nemám na vlastní kůži – je to hrozně zraňující i pro dítě. Hlavně bych dceři neříkala, že si to vymýšlí, ale aby cítila bezpečí aspoň v tom, že maminka není „schválně“, jen je jí psychicky těžko.
Mě na tom děsí, jak rychle se na ženy tlačí, aby byly okamžitě šťastné a milující, jinak jsou „špatné“. Podle mě je tohle téma hodně tabu a autorka si už takhle bere vnitřní vinu, místo aby dostala pomoc.