Když jsme s přítelem začali mluvit o rodině, věřila jsem, že jsme na to oba připraveni. Po třech letech spokojeného vztahu jsme se rozhodli mít dítě a k našemu překvapení se nám to povedlo hned napoprvé. Jenže od chvíle, kdy jsem mu oznámila těhotenství, jako by se z něj stal úplně jiný člověk. Místo radosti a plánování budoucnosti se začal vzdalovat, trávil čas s kamarády a já ho doma skoro neviděla. A pak, tři týdny před porodem, prostě zmizel.
Plánovali jsme to, ale radost se nekonala
S partnerem jsme měli hezký vztah – cestovali jsme, užívali si společné chvíle a rozuměli si. Když jsme si uvědomili, že se blížíme ke třicítce, rozhodli jsme se, že bychom chtěli miminko. Všechno se zdálo ideální, a když jsem zjistila, že jsem těhotná, měla jsem obrovskou radost. Připravila jsem pro přítele slavnostní večeři, abych mu novinu oznámila, ale jeho reakce mě zarazila. Nebyl nadšený, spíš překvapený, a vůbec nevypadal šťastně.
Najednou jsem byla sama už během těhotenství
Říkala jsem si, že mu jen potřebuje čas, aby si na novou situaci zvykl. Jenže jak týdny ubíhaly, jeho chování se jen zhoršovalo. Přestal se mnou trávit čas, místo našich obvyklých procházek a večerů ve dvou raději odcházel za kamarády. Často odjížděl pryč na celý víkend, což dřív nedělal. Najednou měl v ruce neustále telefon, byl duchem nepřítomný a o mě ani dítě se nezajímal. Ani náš intimní život už neexistoval – ačkoli moje těhotenství probíhalo bez problémů, jeho najednou úplně přešla chuť.
Byla za tím jiná žena, nebo jen strach?
Začala jsem mít podezření, jestli za tím není jiná žena. A po jednom z jeho víkendových „výletů s kamarády“ jsem se od známých doslechla, že mé obavy možná nejsou jen paranoia. Když jsem se ho na to přímo zeptala, rozčílil se, že si vymýšlím, že jsem přecitlivělá a že po narození dítěte se všechno změní. Jenže nic se neměnilo. Naopak jsme se začali hádat kvůli každé maličkosti, protože jeho nezájem a neustálé odchody mě ničily. Vždycky jen zopakoval, že se uklidním, až se dítě narodí. A pak, tři týdny před porodem, mě opustil.
Prázdný byt a zpráva na rozloučenou
Byla jsem na běžné kontrole v nemocnici a když jsem se vrátila domů, jeho věci byly pryč. Zatímco jsem nechápavě stála v prázdném bytě, přišla mi esemeska. Napsal mi, že se na roli otce necítí, že potřebuje čas a že se brzy ozve. Od té doby nezavolal, neodepsal, prostě zmizel.
Do porodu jsem se přestěhovala k rodičům, protože jsem nechtěla být sama. Jsem pořád v šoku, ale kromě smutku a bolesti cítím i vztek. Pořád dokola si kladu otázku: Jak mohl takhle utéct, když jsme dítě chtěli oba? Proč mi to neřekl dřív, když měl pochybnosti? Moje máma mě uklidňuje, že se k sobě zase vrátíme, že se třeba po porodu „probere“. Ale já si nejsem jistá, jestli bych ho ještě vůbec chtěla zpátky.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
💬 Co si o tom myslíte vy? Zapojte se do diskuze!
Útěk partnera těsně před porodem je noční můrou každé nastávající maminky. Co byste autorce v její situaci poradily vy? Věříte její mamince, že se po porodu muž „probere“ a všechno bude zase v pořádku? Nebo je takový srabácký odchod natolik přes čáru, že byste ho už zpátky nikdy nechtěly? A myslíte si, že za tím byl jen strach z otcovství, nebo v tom figurovala ta druhá žena z doslechu?
👇 Napište svůj názor nebo osobní zkušenost do komentářů pod článkem!
Tohle je hrozný a nedivím se, že jsi v šoku. „Probere se po porodu“ mi zní jako výmluva, když zmizel ještě předem a bez vysvětlení.
Mně by úplně zlomilo srdce i to, že tě ignoroval a pak ještě odešel v denní rutinnosti „bez zprávy“. Pokud je tohle jeho charakter, tak bych mu druhou šanci nedávala naslepo.
Upřímně, když někdo takhle uteče, tak to není jen strach z otcovství, ale spíš zbabělost a nezodpovědnost. Šel bych spíš cestou jasného řešení než čekání, že se to magicky otočí.
Nechci soudit, co se mu honilo hlavou, ale komunikace je v tomhle všem základ. Tři týdny před porodem je pozdě na „potřebuju čas“ – tohle už je útěk.
Zažila jsem něco podobného v menším měřítku, taky jsem se cítila jako sama s celým světem. Navíc těhotenství je už tak psychicky náročné, takže takové chování dělá extrémní škodu.
Rozkopat mu drzku..
Maminka ji možná uklidňuje v dobré víře, ale realita bývá bohužel jiná. Někdy člověk jen čeká, až to bude „dostatečně pohodlné“ a pak se vrátí, i když se nic skutečně nezměnilo.
Chápu, že se autorce nechce být sama, ale stěhovat se k rodičům je v tomhle úplně správné. V tomhle období potřebuješ klid a jistotu, ne čekat, jestli se on „vrátí ve správnou chvíli“.
Druhá žena se neprokazuje jen podle domněnek, ale podle víkendů a telefonu to aspoň vyvolá podezření. Každopádně bych si to neschovával pod koberec a chtěl odpovědi.
Mě by zajímalo, jestli už v průběhu těhotenství byly nějaké varovné signály, nebo to bylo úplně najednou. Pokud se změnil ze dne na den a mizel, tak to smrdí spíš únikem před zodpovědností.