Když jsme se s přítelem Lukášem stali rodiči, byli jsme sotva po maturitě. Zatímco moji rodiče se nám snažili pomoct, jak to šlo, z druhé strany jsme zažili doslova peklo. Rodiče mého partnera mě hrubě nutili, abych těhotenství ukončila. Neudělala jsem to. Dnes mají zdravého vnuka a chovají se, jako by se nikdy nic nestalo. Ale já v sobě ten jed z minulosti stále nosím.
Těhotenství po maturitě a propast mezi rodinami
S mým nynějším přítelem jsme spolu začali chodit už na střední škole. Byli jsme mladí, zamilovaní a budoucnost jsme viděli naprosto růžově. Jenže týden po maturitě přišla zpráva, která naše plány otočila vzhůru nohama – byla jsem těhotná. Ani jednomu z nás ještě nebylo dvacet let.
Naše rodiny se k tomu postavily jako ze dvou naprosto různých světů. Moji rodiče to nesli těžce, ale nechtěli na mě tlačit a rozhodnutí nechali čistě na mně. Zato Lukášova rodina reagovala jako na poplach. Jeho otec je movitý podnikatel a celá rodina se považuje za místní honoraci. Oproti tomu my bydlíme v malém domku po babičce a naši mají běžná zaměstnání. Pro ně jsem byla od začátku zkrátka jen „špatná partie“.
Od krutých výhružek k hysterii před sousedy
Když se dozvěděli, že jsem v jiném stavu, spustili lavinu výhružek. Tlačili na mě, abych šla na potrat, protože si prý zničíme život. Odmítla jsem. Dítě jsem sice neplánovala, ale když už bylo na cestě, nedokázala jsem ho prostě vymazat ze světa. Zvlášť když to byl syn muže, kterého upřímně miluji.
Když viděli, že neustoupím, přitvrdili. Tchán mi vyhrožoval, tchyně objížděla moji rodinu a snažila se jim promluvit do duše. Lukášovi zakázali se se mnou stýkat. Ten se ale sebral, utekl z domova a nastěhoval se k nám. Následovaly scény přímo před naším domem, které museli poslouchat všichni sousedé. Říkali mi, že se mi narodí postižené dítě a že skončí v ústavu. Byla jsem psychicky naprosto na dně, ale díky podpoře mých rodičů a mého partnera jsem to ustála. Jakmile pochopili, že neustoupím, přerušili s námi veškeré kontakty.
Obrat o sto osmdesát stupňů a hořká pachuť
Když se nám narodil krásný a zdravý chlapeček Filípek, Lukášovi rodiče okamžitě otočili. Najednou jsou z nich milující prarodiče, kteří by u nás nejraději bydleli. Přítel je samozřejmě nadšený, že se s ním rodina zase baví, ale pro mě je to jen obrovské a neodpustitelné pokrytectví.
Když se jich na to ptám, tvrdí, že to tak nemysleli a měli o nás jen strach. Moji rodiče mi radí, ať to hodím za hlavu, ale já to prostě nedokážu.
Pokaždé, když vidím, jak si malého užívají, vidím před sebou i ten okamžik, kdy si přáli, aby se nikdy nenarodil.
Je mi z toho těžko. Nechci dělat v rodině zle, ale jejich přítomnost ve mně vyvolává hluboký odpor, kterého se nemohu zbavit.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
💬 Zapojte se do diskuze!
Téma odpuštění v rodině je nesmírně složité, obzvláště když jde o tak citlivou věc, jako je psychický nátlak na ukončení těhotenství ze strany partnerových rodičů. Zkuste se vžít do situace autorky a napište jí svá slova podpory. Podělte se v komentářích pod článkem o své vlastní zkušenosti s toxickým chováním širší rodiny a poraďte jí, jak se dá s takto hlubokým pocitem křivdy bojovat a zda je vůbec možné něco takového tchyním a tchánům někdy odpustit.
takový dementy co se přetvařují bych kopla do prdele