S partnerem jsme spolu téměř deset let a máme malou dcerku, která ještě nechodí do školky. Již delší dobu nejsem ve vztahu spokojená; na partnerovi mi vadí mnoho věcí. Doufala jsem, že narození dítěte náš vztah zlepší, ale opak byl pravdou. Partner je nezodpovědný, sobecký a často vulgární.
„Stejně nemáš co na práci,“ slyším pořád dokola
Dcery si téměř nevšímá a v domácnosti mi s ničím nepomáhá – vše je na mně. Chodí do práce, ale jinak se o nic nestará. Když ho požádám o pomoc, odpoví, že kromě péče o dítě nemám co na práci, takže si nemám na co stěžovat. Nedokáže si představit, kolik práce obnáší péče o domácnost, i když máme jen jedno dítě. Ačkoli vše zvládám a dcerka je hodná, chybí mi partnerův zájem a pomoc.
Cítím, že kdybych partnera neměla, nic by se pro mě nezměnilo; možná by to bylo i lepší, protože bych nebyla neustále naštvaná a zklamaná. Náš intimní život je neuspokojivý, přestože vím, že partner nemá jinou ženu. Jsme spolu maximálně jednou za několik měsíců a ani v této oblasti si nerozumíme; partner nebere ohled na nikoho jiného než na sebe, takže po sexu s ním ani netoužím. Láska a pozornost mi velmi chybí.
Internetový přítel jako jediné záchranné lano
V době, kdy jsem si uvědomila, že mi náš vztah nic nepřináší, jsem na internetu poznala jiného muže. Nikdy jsme se osobně nesetkali, ale už několik měsíců si píšeme a voláme. Ví, že mám dítě, a často se na dceru ptá. On sám je zatím bezdětný. Je mi velmi sympatický; z jeho projevů cítím zájem a porozumění, což mi v dosavadním vztahu chybí.
Uvědomuji si, že není správné psát si za partnerovými zády s jiným mužem, ale bez toho bych každodenní život těžko zvládala; tento kontakt mě alespoň trochu drží nad vodou. Můj „přítel“ ví, že jsem zadaná, a řekl, že pokud nebudu volná, osobně se nesetkáme. Stále však váhám, zda mám partnera opustit. K němu už vlastně nic necítím, ale jde mi o dceru – nechci jí rozbít rodinu, na kterou je zvyklá, i když vztah jejích rodičů není ideální a její otec se jí příliš nevěnuje.
Mám právo na štěstí na úkor rodiny?
Nevím, zda udělat radikální krok, nebo díky kontaktu s „přítelem“, který mě trochu rozptyluje a dodává mi chuť do života, pokračovat v současné situaci. Je mi však jasné, že druhá možnost není vůči žádnému z mužů fér a asi nemůže trvat věčně.
Kdybych neměla dítě, nebo kdyby byla dcera už větší, bylo by pro mě rozhodování snadné. Ale nejsou jí ještě tři roky; rodina je její jediná jistota, takže stále váhám. Mám vůbec právo jít za štěstím i za cenu, že jí rozbiju rodinu?
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
? Co si o tom myslíte vy? Zapojte se do diskuze!
Pocit viny z rozpadu rodiny je často to jediné, co drží ženy v nefunkčních vztazích. Co byste v této situaci radily vy? Je lepší zůstat s lhostejným partnerem kvůli dceři, pro kterou to znamená (byť falešnou) jistotu, nebo je pro dítě lepší vyrůstat jen s matkou, ale zato v klidném a láskyplném prostředí? A myslíte si, že je pro matku s malým dítětem moudré spoléhat na „záchrance“ z internetu, kterého ještě nikdy neviděla naživo?
? Napište svůj názor do komentářů, pomozte autorce získat nadhled nad její těžkou situací!
Mrzí mě, co popisuješ, ale „kvůli dceři“ se někdy jen oddaluje to, co stejně přijde. Dítě to cítí—i když není ve školce, vnímá napětí doma a to není žádná jistota.
Láska na dálku je
,,růžová,,.Dopisoval jsem si s ženou na druhé straně republiky.Obdivovala moje časté cesty po republice.Když jsme se po několika letech setkali zjistila ,že pečuji o postižené dítě,rychle zmizela…Chce to trochu pokory.Promluvit si s manželem o vašem trápení.Snad ještě najdete oba sílu a chuť společně vykročit….Držím vám palce.
Rozhodně bych nesázel na virtuální realitu z Internetu.
Za mě je nejlepší nemíchat vztah s „přítel na internetu“ do podoby, že budeš dál žít ve lžích. Pokud chceš odejít, tak to udělej co nejčistěji a pak řeš vztahy, ne mezitím.
Mě osobně zaujal popis „nechci rozbíjet rodinu“. Jakou? V článku je jasně napsáno, že se o dceru nezajímá a to, že přijde člověk do bytu z něj nedělá rodinu i když je biologickým otcem dítěte. Co se týče přítele na telefonu – navrhl bych nezávaznou schůzku s tím, že se uvidí, jestli si sednou a pokud jo, třeba bych zvážil ten odchod.
Osobní setkání, když to klapne, tak milenecký vztah a potom se uvidí. Minimálně se ti trochu změní pohled na to, jak může být život hezký a ty šťastná.
Obe varianty nejsou nejlepsi. Pritel nefunguje ani jako partner ani otec a znamost z internetu vubec nemusi vyjit. Ani o jedno bych se v zivote neopirala, naopak zamyslete se nad sebou a dcerou. U ni je super, ze je jeste mala a k tatovi nema takovy vztah. Navic pokud byste v nevyhovujici rodine zustala, delate medvedi sluzbu – dcera akorat bude vnimat, ze nestastna matka se obetuje, treba ji to i nekdy vycte a ona si ponese, ze tohle je normalni.. coz je snad to nejhorsi, protoze pak si muze najit podobny typ vztahu a vy budete jen koukat jak si kazi zivot a nic s tim neudelate.. co byste rekla sve dceri, kdyby byla ve vasi situaci? Uplna rodina neni mama, tata a dite, ale fungujici mama, fungujici tata a dite.. zkuste zajit za psychologem, nejde tu jen o vas.. 😉
Odešla bych ale zatím sama s dcerou. Virtuální vztah je málokdy reálný.
Svatá prostoto. Rozvádět se kvůli povídání na netu. Ten nový objev vůbec nemusí být chápající a milující přítel, ale sousedka od vedle, co si z vás dělá srandu. Vzbuďte se, děvenko. O děti se nadšeně nestarají ani vlastní otcové, natož jakási známost.
Chápu vinu a strach, ale rodina není jen „funkční na papíře“. Když doma není zájem a respekt, tak ta jistota je spíš falešná—dcerka si zapamatuje atmosféru, ne smlouvu.