S partnerem jsme spolu téměř deset let a máme malou dcerku, která ještě nechodí do školky. Již delší dobu nejsem ve vztahu spokojená; na partnerovi mi vadí mnoho věcí. Doufala jsem, že narození dítěte náš vztah zlepší, ale opak byl pravdou. Partner je nezodpovědný, sobecký a často vulgární.
„Stejně nemáš co na práci,“ slyším pořád dokola
Dcery si téměř nevšímá a v domácnosti mi s ničím nepomáhá – vše je na mně. Chodí do práce, ale jinak se o nic nestará. Když ho požádám o pomoc, odpoví, že kromě péče o dítě nemám co na práci, takže si nemám na co stěžovat. Nedokáže si představit, kolik práce obnáší péče o domácnost, i když máme jen jedno dítě. Ačkoli vše zvládám a dcerka je hodná, chybí mi partnerův zájem a pomoc.
Cítím, že kdybych partnera neměla, nic by se pro mě nezměnilo; možná by to bylo i lepší, protože bych nebyla neustále naštvaná a zklamaná. Náš intimní život je neuspokojivý, přestože vím, že partner nemá jinou ženu. Jsme spolu maximálně jednou za několik měsíců a ani v této oblasti si nerozumíme; partner nebere ohled na nikoho jiného než na sebe, takže po sexu s ním ani netoužím. Láska a pozornost mi velmi chybí.
Internetový přítel jako jediné záchranné lano
V době, kdy jsem si uvědomila, že mi náš vztah nic nepřináší, jsem na internetu poznala jiného muže. Nikdy jsme se osobně nesetkali, ale už několik měsíců si píšeme a voláme. Ví, že mám dítě, a často se na dceru ptá. On sám je zatím bezdětný. Je mi velmi sympatický; z jeho projevů cítím zájem a porozumění, což mi v dosavadním vztahu chybí.
Uvědomuji si, že není správné psát si za partnerovými zády s jiným mužem, ale bez toho bych každodenní život těžko zvládala; tento kontakt mě alespoň trochu drží nad vodou. Můj „přítel“ ví, že jsem zadaná, a řekl, že pokud nebudu volná, osobně se nesetkáme. Stále však váhám, zda mám partnera opustit. K němu už vlastně nic necítím, ale jde mi o dceru – nechci jí rozbít rodinu, na kterou je zvyklá, i když vztah jejích rodičů není ideální a její otec se jí příliš nevěnuje.
Mám právo na štěstí na úkor rodiny?
Nevím, zda udělat radikální krok, nebo díky kontaktu s „přítelem“, který mě trochu rozptyluje a dodává mi chuť do života, pokračovat v současné situaci. Je mi však jasné, že druhá možnost není vůči žádnému z mužů fér a asi nemůže trvat věčně.
Kdybych neměla dítě, nebo kdyby byla dcera už větší, bylo by pro mě rozhodování snadné. Ale nejsou jí ještě tři roky; rodina je její jediná jistota, takže stále váhám. Mám vůbec právo jít za štěstím i za cenu, že jí rozbiju rodinu?
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
💬 Co si o tom myslíte vy? Zapojte se do diskuze!
Pocit viny z rozpadu rodiny je často to jediné, co drží ženy v nefunkčních vztazích. Co byste v této situaci radily vy? Je lepší zůstat s lhostejným partnerem kvůli dceři, pro kterou to znamená (byť falešnou) jistotu, nebo je pro dítě lepší vyrůstat jen s matkou, ale zato v klidném a láskyplném prostředí? A myslíte si, že je pro matku s malým dítětem moudré spoléhat na „záchrance“ z internetu, kterého ještě nikdy neviděla naživo?
👇 Napište svůj názor do komentářů, pomozte autorce získat nadhled nad její těžkou situací!
