Jsem nesmírně šťastná, že máme krásnou a zdravou dceru. Je to naše všechno a pohled na ni mě každý den utvrzuje v tom, že cesta, kterou jsme zvolili, je správná. Mia aktuálně chodí do výběrové soukromé školky, kde jsou jen děti z rodin, které sdílejí naše hodnoty a úroveň. A vím jistě, že v tomto chráněném režimu bude pokračovat i na základní a střední škole.
Vzdělání jako štít
Chci, aby měla to nejlepší vzdělání, přesně jako my s manželem. Jsem moc ráda za to, že jí to můžeme dopřát a že nemusí sedět v lavici s někým, kdo ji bude brzdit nebo na ni křičet. Soukromé školy nejsou jen o učení, jsou o prostředí. O tom, že se tam nepotká s vulgaritou a nevychovaností, která je jinde standardem.
Strach z „obyčejného“ světa
Přiznávám to otevřeně – žijeme v bublině, kterou jsme si kolem sebe pečlivě vytvořili, a dělám vše pro to, aby v ní Mia zůstala co nejdéle. Bojím se chvíle, kdy by byla nucena poznat život obyčejných lidí. Ten svět venku mi připadá nepřátelský a drsný.
„Mám zkrátka strach, že jí lidé ublíží. Nejhorší jsou ty hloupé socky – jsou takové zvláštní, sálá z nich agrese a frustrace. Nechci, aby Mia tohle vůbec registrovala, natož aby s nimi musela komunikovat.“
Žádné kompromisy, žádná hřiště
Pro jistotu se vyhýbáme i takovým místům, jako jsou veřejné dětské koutky v obchodních centrech. Párkrát jsme tam nahlédli a stačilo mi to. Ty děti mi připadají nesmírně agresivní, zlé a nevychované. Berou si věci, strkají do sebe a jejich matky jen znuděně koukají do mobilů.
U nás doma se nikdy nehuláká. Miu jsme nikdy ani neplácli přes ruku, všechno řešíme kultivovanou diskusí. Když pak vidím ty věčně nespokojené matky venku, jak řvou na svoje děti a neumí jim nic vysvětlit, doslova šílím. Několikrát jsem zaslechla, jak jsou na své vlastní děti sprosté. Je mi z toho smutno, ale zároveň mě to utvrzuje v tom, že naše izolace je nezbytná.
Budoucnost za zdí
Náš dům u Brna je náš hrad. Máme tam všechno – od privátního bazénu po špičkově vybavenou hernu. Jídlo i služby nám jezdí až ke dveřím. Naši rodiče sice pořád dokola opakují, že jí tím „pokřivujeme osobnost“, ale já vím své. Mojí povinností jako matky je vytvořit jí prostředí, které jí maximálně vyhovuje a které ji formuje v lepšího člověka. A pokud to znamená, že nikdy nepozná „obyčejnou“ realitu, budu jen ráda.
? Co si o tom myslíte vy? Zapojte se do diskuze!
Tento příběh zaručeně vyvolá spoustu emocí. Souhlasíte s přístupem této maminky? Dělá dobře, když svou dceru izoluje od „obyčejného“ světa, aby ji ochránila před vulgaritou a agresí, nebo jí tím naopak prokazuje medvědí službu a dítě v dospělosti tvrdě narazí na realitu? Co říkáte na její označení ostatních lidí jako „socek“?
? Nenechávejte si svůj názor pro sebe a napište nám ho do komentářů pod článkem! Jsme velmi zvědaví na vaše reakce.
Chudák dítě
Blázni, dřive nebo později se jejich dítě s reálným světem stejně potká a bude na něj absolutně nepřipravené
magoři
Osobnost člověka se nejvíc formuje ve vypjatých situacích, v té obyčejné realitě, při překonávání překážek, při řešení problémů. Skleníkové prostředí nikdy žádnou odolnou květinu nevypěstovalo.
Skleníkové děti nikdy v dospělosti neuspějí. Čím déle se setká s realitou života, tím hůře pro ni. A pak i pro rodiče.
Chudák holka. Žila jsem v něčem podobném. Moji matku rodiče psychicky týrali. Když jsem se narodila tak neexistovalo to, že bych dostala na zadek nebo že bych musela něco dělat. Vařit jsem se naučila až ve škole, protože co kdybych se pořezala a brečela. Neexistovalo to, že bych šla s kamarádkou do kina..Až na střední jsem získala volnost a to jen proto, že jsem si vybrala školu, která byla daleko. Když jsem ucítila tu svobodu tak jsem samozřejmě logicky začala blbnout. Chodila jsem za školu, zkusila jsem cigarety… Nyní mi je 40. Žiju v jiném městě než moji rodiče. Bohužel ta ochranitelská výchova na mě zanechala následky. Od rodičů jsem dokázala odejít až v době covidu. Nyní se učím postarat se sama o sebe. Chodím na psychiatrii a psychologovi, abych se osamostatnila a přemýšlím o dalším stěhování kvůli lepší práci. Tohle mi vzalo roky, které už mi nikdo nevrátí. Je hrozně těžké ve 40 zjišťovat kdo vlastně jsem a co mě vlastně baví…
Upřímně chápu, že chcete dceru chránit, ale tohle zní spíš jako vězení než bezpečí. Dítě se dřív nebo později na „obyčejný“ svět tak jako tak dostane a je otázka, jak to pak zvládne.
Celkem jsem se nasmála. Je zajímavé, jakým způsobem je tento článek konstruovaný, aby se stoprocentní jistotou vyvolal bouři nevole, opovržení, odsudků a samozřejmě soucitných poznámek ve stylu „chudák dítě“. Je to příliš prvoplánové. Doporučila bych redakci, až příště bude vymýšlet nesmyslné kvazipříběhy, aby se krotila ve formě i obsahu. Vytvořili prvoplánovou lež, průhlednou tak moc, až do zavání pohrdáním čtenáři. Pokud jde o mě, ocenila bych, kdyby si výrobci podobných nesmyslů dali trochu víc práce a předhodili mi uvěřitelnější obsah.
Myslím, že zámožnější lidé a tak „jiní“ by se s článkem nezahazovali.
V 16 bude chtít zkusit všechno najednou.
Soukromá školka/škola může být fajn, pokud je to hlavně o kvalitě a dobrém kolektivu. Jen mě děsí, že zmiňuje izolaci jako něco „nezbytného“ a ty lidi kolem takhle dehumanizuje.