S kamarádkou se známe odmalička, už od školky jsme byly nerozlučná dvojka. Na základní škole jsme byly ve stejné třídě, na střední jsme šly každá jinam, ale přesto jsme zůstaly blízké. Prožily jsme spolu taneční, vztahové peripetie i spoustu legrace. Když jsme obě založily rodiny a téměř současně se nám narodily děti, těšila jsem se, že budeme mateřství prožívat společně. Jenže její syn se ukázal jako naprosto nezvladatelný.
Po nespočtu hysterických scén a zoufalých situací jsem to už nedokázala snášet. Kamarádka si totiž odmítá přiznat, že by mohl mít nějaký problém, a místo toho si myslí, že je všechno v pořádku.
Místo idyly přišlo kruté vystřízlivění
Zpočátku bylo všechno fajn. Chodily jsme spolu na procházky, na hřiště, povídaly si o dětech. Kamarádčin vztah s otcem jejího syna ale nevydržel a on je opustil dřív, než chlapci bylo jeden rok. Brzy si našla nového partnera a všechno vypadalo, že se ubírá správným směrem. Jenže tehdy se začalo ukazovat, že s jejím synem není něco v pořádku.
Od malička byl neklidný, neposlouchal ji, ale já to neřešila – každé dítě je jiné. Jenže když trochu povyrostl, jeho chování začalo být nezvladatelné. Na hřišti mlátil jiné děti, kopal do hraček, bral věci ostatním. Když ho kamarádka napomenula, začal ječet a dostával hysterické záchvaty.
Agrese, kterou už moje děti nechtěly snášet
Někdy to končilo tak, že mu dala pár pohlavků, na což reagoval tím, že před ní utíkal a přitom řval na celé kolo. Moje děti si s ním už nechtěly hrát, protože na ně byl agresivní. Když jsme šly kolem stánku, pokaždé chtěl něco koupit, a pokud to hned nedostal, následoval další výbuch vzteku.
Nikdo ho nechce hlídat, a já už vím proč
Nakonec jsem s ní přestala chodit na hřiště. Otevřeně jsem jí řekla, že moje děti si s jejím synem nerozumí, což byla pravda. A já už neměla sílu trávit celé odpoledne uprostřed křiku a neustálého chaosu. Navíc jsme si s kamarádkou ani nemohly popovídat, protože celou dobu jen řešila synovy výstupy.
Doufala jsem, že když se sejdeme jen my dvě, bude to lepší. Jenže kamarádka na schůzky začala vodit i syna – prý jí ho nemá kdo hlídat. Otec dítěte bydlí daleko a její matka i přítel odmítají hlídat. A upřímně? Nedivím se jim.
Poslední kapka v kavárně a konec přátelství
Když jsme jednou seděly v kavárně, situace se opakovala. Syn dostal pohár, ale stejně byl nespokojený. Kopal do stolu, zmítal se, křičel. Lidé se otáčeli, my si nemohly ani v klidu vypít kávu. Když jsem kamarádce řekla, že by možná bylo dobré se poradit s lékařem a vyhledat odbornou pomoc, strašně se urazila. Prý je jen „živý“ a já ať se starám o sebe.
Od té doby jí raději nevolám. Je mi to líto – známe se celý život, vždycky jsme si rozuměly. Ale na tohle prostě nemám nervy. Nechci, aby moje děti braly agresi jako normu, a už vůbec nechci asistovat u výchovného selhání, které kamarádka vydává za „temperament“.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Je mi líto, že se to takhle zlomilo. Nejde jen o to, že je dítě „živé“, když ničí klid a ubližuje ostatním, je čas to řešit s odborníky.
Ten článek jakoby byl napsaný o jedné mé kamarádce jen s rozdílem, že žije s otcem dítěte. Stejně nezvladatelný, agresivní kluk, kterého vodí na naše setkání, protože jí ho nechtějí prarodiče a dcera hlídat, a manžel je na něj prý moc přísný. Byla s ním i u psychiatra, ale nic to nevyřešilo, jen jeho řádění omlouvá diagnózou ADHD. Zklidňující léky mu nedává, protože mu „nebude ničit mozek“. Vídáme se čím dál mín, nemám na to už nervy.
Chápu, že se kamarádce nechce věřit, ale pro ostatní děti je to pak jen stres a strach. Přijde mi fér, že to sestrála s tím, že vaše děti už si nehrály.
Mám dva syny, starší o 5 let bezproblémový, také jsem měla patent na výchovu…Madší je stejný jako v článku, nenadělám při nejlepší snaze nic. Naštěstí mám normální kamarádku, která by se kvůli tomu se mnou bavit rozhodně nepřestala…Přeji, aby Vaše děti byly vždy dokonalé a nedejbože, aby se třeba situace jednou neobrátila…A jak se říká, v nouzi poznáš přítele.
No to jsem též poznala a musela bohužel ukončit dlouholeté a milé kamarádství. Syn kamarádky byl též podobný čert. Ona ho milovala, což naprosto chápu, jen si s ní mohl dělat co chtěl. Až když se mé dítě začalo bát kvůli ubližování ze strany chlapce ,řekla jsem dost a dodnes je mi to líto. Ale odmítla jsem svým dětem dělat policajta, aby druhé dítě mohlo cokoliv. Škoda. Někdy se nedá nic dělat, pokud jsou maminky,,slepé,, bohužel to ve finále odnese to dítě samotné, kterému chybí hranice
Sama mám doma temperamentní dítě, ale tohle zní spíš na agresi a neregulované emoce. Pokud si to kamarádka nepřipustí, tak se to bohužel bude zhoršovat.
Mně by taky nedávalo smysl pořád poslouchat výbuchy a hysterii v kavárně. Káva se pije kvůli klidu a ne kvůli tomu, aby člověk hlídal cizí dítě.
Tohle je přesně ten typ situace, kdy „nechci to dramatizovat“ přeroste do normálního chaosu. Odbornou pomoc bych doporučil dřív, než se z toho stane trvalý vzorec.
Trochu nesouhlasím jen v tom, že pohlavky to okamžitě ještě víc podněcují. Rozumím zoufalství, ale spíš by se mělo hledat, co spouští záchvaty a jak to řešit bezpečně.
Ta část, že na schůzky začala vodit syna, protože „nemá kdo hlídat“, je strašně typická. Ale i tak je to pak na druhých, a to je oboustranně nefér.