Když jsme s přítelkyní čekali dítě, těšili jsme se na nový společný život. Měli jsme velké plány, chtěli jsme se vzít a vytvořit pro naše dítě krásný domov. Jenže osud měl jiný plán. Náš syn se narodil s těžkým postižením a tahle skutečnost všechno změnila. Pro mě to byl šok, ale věděl jsem, že musím bojovat. Přítelkyně to však nezvládla. Jednoho dne odešla a nechala nás dva samotné.
Plánovali jsme svatbu ve třech
Když jsem potkal svou přítelkyni, byla to láska na první pohled. Ona později přiznala, že to byl minimálně silný zájem i z její strany. Rychle jsme si k sobě našli cestu a po roce jsme se rozhodli sestěhovat. Bylo mi přes třicet a toužil jsem po rodině, ale nechtěl jsem na ni tlačit. Přesto jsme se brzy shodli, že dítě by bylo krásným dalším krokem.
Když se nám podařilo počít, byli jsme oba nadšení. Požádal jsem ji o ruku a ona souhlasila. Plánovali jsme svatbu, kterou bychom uskutečnili, až naše dítě trochu povyroste a mohlo by si ten den užít s námi. Netušili jsme, že k tomu už nikdy nedojde.
Krutá diagnóza, kterou nikdo nečekal
Celé těhotenství probíhalo bez problémů a lékařské testy neukazovaly žádné komplikace. I porod proběhl bez větších potíží, ale krátce po něm nám lékaři sdělili zprávu, která nám změnila život. Náš syn měl vážné mentální i fyzické postižení. Byla to vzácná genetická vada, kterou běžné prenatální testy neodhalí.
Byl jsem v šoku, ale snažil jsem se držet. Věděl jsem, že teď není čas na zoufalství, musíme se soustředit na to, jak synovi co nejvíce pomoci. Přítelkyni to ale zasáhlo mnohem víc.
Slzy a rostoucí beznaděj
První týdny a měsíce byly extrémně náročné. Neustále jsme jezdili po doktorech, vyšetřeních a rehabilitacích. Já se snažil pomáhat, jak jen to šlo, podporovali nás i prarodiče, ale i tak to bylo vyčerpávající. Na přítelkyni bylo vidět, jak se trápí. Často plakala, uzavírala se do sebe a přestala se mnou o věcech mluvit. Snažil jsem se ji podpořit, ale nic nepomáhalo.
Dopis a prstýnek na stole
Pak přišel den, kdy zmizela. Ráno jsem vzal syna na vyšetření, přítelkyně se omluvila, že jí není dobře, a zůstala doma. Když jsme se vrátili, nebyla tam. Na stole ležel dopis, ve kterém mě prosila za odpuštění. Napsala, že tohle není život, který by zvládla, a že odchází. Vedle dopisu ležel zásnubní prstýnek. Později jsem zjistil, že odjela do ciziny, kde si našla práci a začala nový život. Už se neozvala.
Jsem vyčerpaný, ale bojuji dál
Zůstal jsem sám se synem, který potřeboval neustálou péči. Jediný, kdo mi pomáhá, je moje matka. Bez ní bych to nezvládl. Péče o postižené dítě je nesmírně náročná, fyzicky i psychicky.
Nemám čas ani sílu hledat si novou partnerku. Život se mi zcela změnil, ale nikdy bych syna neopustil. I když jsem vyčerpaný a často zoufalý, vím, že dělám správnou věc. Jen tajně doufám, že jednou na to všechno nebudeme sami.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
? Co si o tom myslíte vy? Zapojte se do diskuze!
Tento příběh ukazuje, jak křehké mohou být naše životní plány a jak se lidé mění v krizových situacích. Co říkáte na rozhodnutí matky opustit rodinu? Dokážete najít pochopení pro někoho, kdo psychicky nezvládne péči o těžce postižené dítě, nebo je podle vás odchod a naprosté přerušení kontaktu neomluvitelný čin?
? Vyjádřete otci svou podporu a napište nám svůj názor do komentářů!
Je mi z toho smutno, i když chápu, že to psychicky může člověka zlomit, ten úplný odchod bez kontaktu mi přijde strašně krutý vůči dítěti i otci. Klobouk dolů, že o syna bojuješ dál.
Tohle není o tom, že by někdo „neměl srdce“, ale o přetížení a beznaději. Zároveň ale dopis s prstýnkem na stole působí, jako by všechny vzpomínky hodila přes palubu.
Je to smutné, ale bohužel převažují případy kdy za stejných okolností odejde muž a ženu nechá samotnou ať si poradí… Nad tím se ale nikdo nepozastaví, vždyť žena je matka a má se starat?! Omyl…
Nechci být necitlivá, ale já bych to taky nezvládla. Už před narozením dětí jsme se s mužem rozhodli, že pokud by se nám narodilo dítě s postižením, tak se ho vzdáme… Takže paní chápu… Pánovi přeji hodně sil do budoucnosti, tohle nebude lehký úděl…
Jakým způsobem … ?
Také se staráme již přes 20 let o těžce postiženého syna, takže víme, chápeme jak je tento život těžký. Nikdy bychom našeho syna neopustili a tak před tatínkem smekáme klobouk a držíme palce aby péči o svého syna s pomocí svých blízkých zvládl a přejeme mu aby na to do budoucna nebyl sám a našel si někoho kdo by mu s láskou pomohl s péčí o milovaného synka.
Přesně tak, péče o těžce postižené dítě je extrémní a běžně se o tom nemluví v reálných detailech. I tak si myslím, že by šla najít nějaká forma domluvy, aspoň kontakt nebo pomoc rodiny.
Co jiného než si jej ohromně vážit a popřát mu výdrž!
Třeba se stane alespoň malý zázrak!
Nejhorší je, že se tohle v životě stane během chvilky a pak se z plánů nic nedá poskládat. Synovi přeju, ať má kolem sebe lidi, kteří nevypnou a vydrží.