Pro mě a mého manžela byl Davídek vším. Cesta k němu byla dlouhá, trnitá a plná zklamání z neúspěšných pokusů o otěhotnění. Když se konečně narodil, věřila jsem, že je to náš zázrak, který nás s partnerem definitivně spojil a zachránil naše tehdy skřípající manželství. Jenže tenhle „andílek“ začal s přibývajícími roky ukazovat tvář, kterou jsem si ve svých růžových představách o mateřství nikdy nepřipouštěla.
Záchvaty zuřivosti v dětském pokojíčku
Začalo to nenápadně, ale postupně se Davídkova povaha začala lámat. Z milého chlapečka se stával uzlíček nervů a nekontrolovaného vzteku. Nezapomenu na odpoledne, kdy jsem ho našla v pokojíčku – s rudou tváří a zpoceným čelem zuřivě a s neuvěřitelnou silou mlátil pěstmi do polštáře.
„Co se děje, Davídku?“ zeptala jsem se, hlas se mi třásl. Podíval se na mě tak chladně, až mi přeběhl mráz po zádech. „Nic, mami,“ odsekl tónem, který do úst pětiletého dítěte vůbec nepatřil. Cítila jsem, jak se mi láme srdce. Tohle byl ten kluk, na kterého jsme čekali tolik let? Kde se v něm bere ta nenávist?
Krutá pravda ze školky: Děti před ním utíkají
Snažila jsem se to omlouvat věkem, obdobím vzdoru, čímkoliv. Ale ticho a izolace, do které se Davídek uzavíral, byly čím dál hlubší. Každý můj pokus o vlídné slovo narazil na neviditelnou zeď. Rozhodla jsem se tedy promluvit si se specialistou na dětskou psychologii. Ten mi vysvětlil, že agrese u dětí je často jen ventilem pro vnitřní úzkost nebo stres, se kterým si malá hlavička neumí poradit.
Krutá pravda na mě ale vykoukla až ve školce. Jedno ráno jsem si vzala paní učitelku stranou. Její výraz mluvil za vše.
„Víte, maminko, je to těžké. Davídek je v poslední době hodně agresivní. Ostatní děti se ho začaly bát. Nechce se zapojovat, bere jim hračky a občas do nich bezdůvodně strčí nebo je uhodí. Hraje si teď většinou úplně sám, protože se mu ostatní vyhýbají.“
Odcházela jsem ze školky a chtělo se mi brečet i křičet zároveň. Cítila jsem spalující stud. Představa, že se na mé dítě ostatní dívají jako na „toho tyrana“, byla k nepřežití.
Běh na dlouhou trať: Hledání ztraceného andílka
S manželem jsme se ocitli v krizi. Byli jsme zoufalí, bezradní a oba jsme se vnitřně ptali: „Kde jsme udělali chybu? Rozmazlili jsme ho?“ Pod dohledem odborníka jsme ale začali pracovat na změně. Učíme se Davídka vnímat ne jako útočníka, ale jako někoho, kdo volá o pomoc. Snažíme se mu vytvořit bezpečný přístav, kde nemusí bojovat, a učíme ho, jak ventilovat vztek jinak než agresí.
Je to běh na dlouhou trať a cesta k tomu, aby si ve školce s ostatními dětmi zase sedl do kroužku, bude ještě bolet. Ale i když se ve mně občas mísí láska s beznadějí, vím, že ho v tom nemůžeme nechat. I ten nejdrsnější malý tyran je totiž uvnitř jen ztracené dítě, které potřebuje láskyplné vedení.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
💬 Zapojte se do diskuze!
Dětská agrese v předškolním věku je pro rodiče obrovskou zkouškou, která s sebou často nese pocity viny a selhání. Setkali jste se někdy u svých dětí nebo v rodině s podobným nevysvětlitelným vztekem? Co podle vás na tyto stavy nejlépe funguje – přísnější hranice, nebo naopak více trpělivosti a pochopení? Podpořte autorku svými zkušenostmi a napište svůj názor do komentářů pod článkem!
Zaslepení rodiče mu nedali žádné hranice.
Jak se svojí zlostí zacházejí rodiče Davídka? Co má vlastně dělat dítě když má zlost? Odpověď rodičů bývá, že ji nemá mít, ale to je přece blbost, ne?
Myslím, že je to o hranicích. Dítě potřebuje mít hranice, současná výchova, kdy se rodiče dítěte ptají, zdali chce nebo nechce jít spát, i když je již večer, zdali to či ono, to nakonec vede k té agresivitě, ono nemà žádné mantinely, neví, o co se opřít, nemá žádné jistoty… Druhý extrém je tvrdá výchova. Je to dítě a učí se. Vy jste dospělí, máte mu dávat lásku, bezpečí, ale k tomu ty hranice patří.
Naprostý souhlas.
Plně souhlasím s paní Evou. Děti potřebuji ty mantinely a když je nedostanou, začnou být agresivní a potom už může být pozdě.
Takového jednoho mají v Chýnově. Syn politika. Otec blb, syn jde v jeho stopách. Škola si s ním nesmí poradit. Okolo zmetka se musí chodit o špičkách, a fotřík vyhrožuje všem okolo. Agresivní rodina, hrůza ve škole.
Jak víte, že takového? Možná je Davídek jenom ztracené dítě, které svou bezmocnost ventiluje ven agresí. Možná jenom potřebuje pochopení a opravdové bezpečení. Nevěřím tomu, že by jakékoliv dítě bylo svévolně zlé, je to jen křičení o pomoc. A protože, jak někdo tu už podotkl, asi nemá mantinely, tak to v sobě nedusí, jako podobně ztracené děti, které jsou vychovávány v autoritativní rodině a později se to u nich projeví jinak.
Podle toho co píšete jste ještě nevychoval/a ani křečka.
Další vymodlené dítě – žádná pravidla, žádné hranice – vlastně žádná výchova = Je to rozmazlený spratek, nic víc, nic míň. Se mnou by se rodiče takto nes*ali – dostala bych pár facek a hotovo.