Nový soused se přistěhoval do bytu naproti tomu mému a od té chvíle se můj život začal měnit. Neměla jsem v plánu se do někoho zakoukat, ale jeho přátelskost a ochota pomoci mě zaujaly víc, než bych si chtěla přiznat. Každý den jsme se potkávali na chodbě nebo u schodů, a s každým dalším setkáním jsem si uvědomovala, jak moc se na něj těším.
Jiskření na chodbě
Začali jsme se zastavovat na krátké rozhovory, které se postupně prodlužovaly. Bylo mi s ním příjemně, v jeho společnosti jsem se cítila uvolněně. Nejednou jsem se přistihla, že přemýšlím, kdy ho zase uvidím. Bylo jasné, že mezi námi je něco víc než jen sousedské přátelství, ale ani jeden z nás to neřekl nahlas.
Po nějaké době jsem si uvědomila, že po něm toužím víc, než bych měla. A tak jsem začala spřádat plán. Moje okno do ložnice bylo přímo naproti jeho balkonu. Věděla jsem, že si tam často chodí zapálit cigaretu. Večer, když byla tma a já věděla, že je doma, jsem rozsvítila a schválně se začala pomalu převlékat.
Rudý až za ušima
Neodvážila jsem se podívat jeho směrem, aby nepoznal mou léčku. Umírala jsem zvědavostí, jestli se můj plán zdařil, ale nechtěla jsem ho tím zbytečně pokazit. Odpověď přišla hned druhý den, když jsme se znovu potkali na chodbě.
Nesl krabici plnou knih a nářadí. Jakmile mě uviděl, celý zrudl a krabice mu vypadla z rukou. Zasmála jsem se a pomohla mu věci sebrat. S klukovským studem se mě pak zeptal: „Nechtěla bys zajít někdy na oběd? Slyšel jsem, že nedaleko otevřeli novou restauraci. Prý tam mají úžasné jídlo.“
Jedno rozsvícené okno a šťastný konec
Vyhrála jsem. „To zní skvěle! Kde to je?“ zeptala jsem se nevinně. „Je to ta nová italská restaurace, Bella Trattoria. Minulý týden jsem tam byl s kamarády a byl jsem nadšený. Mají tam výborné těstoviny a pizzu,“ říkal stále s růžovými tvářemi. „Co třeba tento pátek kolem poledne? Budeš mít čas?“ „Jo, to by šlo. Těším se!“ odpověděla jsem a spiklenecky na něj mrkla.
Nevěděla jsem, co přesně mezi námi je, ale jedno jsem věděla jistě – když jsem byla s ním, byla jsem šťastná. A dnes, o tři roky později, slavíme výročí a smějeme se tomu, jak naše první rande začalo díky jednomu rozsvícenému oknu.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
💬 Co si o tom myslíte vy? Zapojte se do diskuze!
Příběh naší čtenářky ukazuje, že občas se vyplatí vzít osud (a svádění) do vlastních rukou. Co na její odvážný plán říkáte? Měly byste odvahu udělat něco podobného, nebo byste raději čekaly, až muž udělá první krok sám? A zažily jste někdy podobně úsměvné a jiskřivé seznamování, na které dodnes vzpomínáte?
👇 Pochlubte se svými romantickými nebo vtipnými historkami ze seznamování v komentářích pod článkem!
Musím říct, že na tom je něco strašně roztomilého—jeden večer a najednou z toho je tři roky výročí. Jen bych měla strach, že by to soused vzal blbě, ale očividně to vyšlo na jedničku.
Růžová knihovna:-)
Tak to na mne fungovalo naposledy ve 13 letech že mne holka sbalila na to že se svlékla. Nedopadlo to dobře, dolámala mi ❤️, pak už jsem byl proti této balící technice imunitní a odrazovala mne. Zkušenostmi se člověk učí.
Nechci kárat, ale tenhle „trik“ mi přijde trochu jako hra se signály, ne jako úplně přímý krok. Na druhou stranu, když se oba pak bavíte a máte spolu hezký vztah, tak proč ne.
Ženy jsou potvory, ale v tomto případě to bylo milé a dámě tleskám.
jo kdyz ptacka lapaji pekne mu zpivaji
Při svlékání mě pozorovala sousedka. Tři roky na mě nepromluvila.
Jak mohl bydlet v protějším bytě a zároveň ona ložnici proti jeho balkonu..
Protože tyhle články jsou vždy jen teoretické slátaniny, kterými si pisatel vydělává na denní chléb. A naivní joudové mu to žerou… To samé ta restaurace, o které jen slyšel a už tam byl. Je vidět, že autor hlavně něco odfláknutého vyplodí a že logika pokulhává, už neřeší.
Presne tak.
Tak italská restaurace o které slyšel….
Minulý týden jsem tam byl s kamarády a byl jsem nadšený. Mají tam výborné těstoviny a pizzu,“
Tak slyšel o ní, nebo tam už byl?
O něčem se psát holt musí, co?
Kravina
Já jsem přesně ten typ, co by čekal a doufal, že to nějak přijde samo, takže obdivuju odvahu. A hlavně ta scéna s červenáním a krabicí knih mě pobavila—takové rande se nezapomíná.
Zní to jako romantická pohádka z paneláku, až tomu nevěřím, ale proč ne. Ty malé náhody jsou často to největší kouzlo, aspoň v tom příběhu to tak působí.
„…moje okno do ložnice bylo přímo naproti jeho balkonu…“ – bumtaratabum – zalomený dům? – stavitel Lukáš Neudert – veselý HARLEQUIN