Táta s mámou spolu přestali definitivně mluvit před dvaceti lety, když mně a mé sestře – dvojčeti – bylo osmnáct let. Důvod dodnes neznáme, ačkoliv už máme obě vlastní rodiny a toto téma je u nás přísné tabu. Vztah rodičů ochladl, už když nám bylo asi jedenáct, ale nikdy se před námi nehádali. Definitivní konec jakékoliv komunikace pak nastal v okamžiku naší plnoletosti.
Podivné soužití a jídlo na příděl v krabičkách
Tato situace nám neustále komplikuje život. Ačkoliv rodiče bydlí spolu, musíme jim telefonovat každému zvlášť a vzkazy si zásadně nepředávají. Je samozřejmě pochopitelné, že má každý svůj pokoj, ale tím to zdaleka nekončí.
V ledničce mají jídlo přísně oddělené, přesto máma tátovi vaří. Jeho porci pak pečlivě uloží do krabičky s cedulkou „táta“.
Peníze za tím nejsou. Proč mu tedy stále pere a žehlí?
Člověk by čekal, že už mohli být dávno rozvedení a každý si mohl zařídit vlastní život nebo si najít partnera. Ale oni ne! Že by šlo o peníze? To si nemyslím. Táta je spolumajitelem prosperující firmy, máma pronajímá domek po babičce a k tomu všemu má velmi slušný důchod.
Co ale vůbec nechápeme, je fakt, že máma tátovi stále pere, žehlí a vaří. Sestra to vykládá tak, že se máma obětuje, protože by táta nebyl schopen se o sebe sám postarat a zřejmě by zhynul hlady. S tím ale vůbec nesouhlasím. Když je táta schopný manažer, určitě by se naučil řídit i svoji domácnost. Ostatně má dost peněz na to, aby si v nejhorším zaplatil hospodyni.
Rodinné oslavy jako utrpení plné naschválů
Nejhorší jsou rodinná setkání. Vždycky to probíhá formou dětinských naschválů:
- Máma: „Pokud pojede táta, tak já nejedu,“ hlásí rezolutně.
- Táta: „Jede taky máma? Jo? Tak to zůstávám doma,“ slýcháme zase z jeho strany.
Někdy se setkat zkrátka musejí – třeba o Vánocích, narozeninách a podobných událostech. Ale neprohodí spolu ani slovo. Trapně se cítíme my, jejich dcery, zatímco jim je to zřejmě úplně jedno.
Atmosféra je vždy tak napjatá, že by se dala krájet. Nikdo z nás se necítí uvolněně a konverzace vázne. Situaci nezměnilo dokonce ani narození vnoučat.
Mrazivé ticho jako zvrácený životní styl
Vůbec nechápu, jak takhle mohou celá léta žít. Nebo v tom snad našli určité zvrácené zalíbení? Dodnes jsme si na to se sestrou nezvykly. Asi nám ale nezbývá nic jiného než toto podivné soužití rodičů prostě přijmout a už se tím dál netrápit, protože změnit se to zjevně nedá.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační.
💬 Zapojte se do diskuze!
Žít dvacet let pod jednou střechou a nepromluvit spolu ani slovo, to vyžaduje obrovskou dávku tvrdohlavosti z obou stran. Je toto tiché dusno pro děti horší než otevřené hádky a takzvané „italské domácnosti“? Setkali jste se někdy ve svém okolí s podobně absurdním fungováním manželství? Co podle vás matku nutí, aby muži, kterého evidentně ignoruje, stále prala, žehlila a vařila obědy do krabiček?
👇 Podělte se o své názory a postřehy v komentářích pod článkem!
To je kravina.
Kdybych to neviděla na vlastní oči, taky bych tomu nevěřila. Ale tchýně s tchánem takto žijí už 30 let. Sice spolu mluví, ale jen v uštěpačných a jízlivých poznámkách. Každý ve svém pokoji a když jsou v jedné místnosti, je ta nenávist mezi nimi úplně hmatatelná. Vůbec to nechápu. Myslím, že kdysi to bylo kvůli dětem, pak asi nějaký spořádaný dojem pro veřejnost a nakonec je to jen zvyk. Jim to připadá normální…