Nikdy jsem nepatřila k těm, na které se lidi otáčejí. Už od dětství mě pronásledovaly posměšky spolužáků – kluci mě ignorovali nebo si ze mě dělali legraci, holky komentovaly mou postavu. První vztah přišel až v šestnácti, ale skončil během pár měsíců, když mě opustil kvůli jiné dívce. Tehdy jsem si řekla, že na lásku ještě počkám. Jenže dnes, v šestadvaceti a s miminkem na cestě, mám pocit, že nemusím čekat vůbec – že možná zmizí dřív, než začne.
Hledání lásky mezi diskotékami a falešnými nadějemi
Po škole jsem chodila s kamarádkou na diskotéky. Doufala jsem, že potkám někoho normálního, kdo mě nebude soudit podle vzhledu. Většina kluků ale po první zábleskové konverzaci zmizela, a ti, kteří o mě stáli, byli starší muži s nechutnými návrhy. Přestalo mě to bavit. Přátelé mi radily, ať si počkám na skutečnou lásku, ale já cítila jen zklamání a hořkost.
Zlomový okamžik a vztah bez porozumění
Když jsem konečně potkala muže, který se mi líbil, myslela jsem si, že přišla má chvíle. Jenže brzy jsem zjistila, že si mě vybral hlavně proto, aby mu byla věrná a nevznikalo nutkání žárlit. Nikdy mi neřekl, že jsem pro něj krásná. Nikdy mě nepředstavil rodině, prý se s ní nestýká. Vzniklo ticho mezi námi, a já cítila, že jsem spíš spolubydlící než partnerka.
Těhotenství, vzdálenost a strach z budoucnosti
Teď čekám naše první dítě a místo radosti mě ovládá strach. Můj partner mě neobejme, nezkusí mi pohladit břicho, nezeptá se, jak se cítím. Jeho dotyky mi už nic neříkají.
Připadám si tam, kde nikdy nejsem vidět – vařím, uklízím, starám se, ale bez vděku a obdivu. A když mě prolétne myšlenka, že jednou odejde, cítím paniku: budu sama s dítětem, bez krásy, bez peněz, jen s kuchařskou lžící a uklízečkou rouškou?
Nová kapitola se rodí v odhodlání
Nehledám soucit, ani litování. Vím, že mám co nabídnout – lásku, péči a sílu vyrůst jednoho malého človíčka. A i když mi partner neukáže, že mě skutečně chce, naučím se být sebevědomá pro nás dvě. Budu hledat podporu u rodiny, přátel a možná i v komunitě maminek. Jednou možná potkám někoho, kdo v mém srdci uvidí krásu, kterou teď nevidím já sama. A dokud se to nestane, vydržím pro nás i se zvednutou hlavou.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
Hele Neuderte co ty pravopisné chyby? A ty děvče nebreč, není ti ještě ani 30 a čekáš dítě. Na kňučení máš fakt ještě dost času.
Je mi líto, že si tím musela projít. Z článku mám hlavně pocit, že problém není v „kráse“, ale v tom, že je po boku člověk, který ti nedává respekt ani blízkost.
V 16 přítel? Mně je 23 a kde nic, tu nic. Ty v 26 čekáš dítě, já sotva do té doby vůbec někoho najdu, ne žebych byl ošklivý, ale kvůli vadě nemůžu ani řídit, zkrátka každý má své problémy.
Krása, co to je? Pro každého něco jiného, na každém člověku je něco „krásného“ bez vyjímky. Jde jenom o to tu krásu objevit. Kamarád má moc hezkou definici ženské krásy. Víš já hledám tu vnitřní krásu, když jsem se ho zeptal co je vnitřní krása tak odpověděl, jo hochu, když jsi v ní, tak to je kása.
Taky jsem si dlouho myslela, že láska přijde až s nějakým zázrakem na vzhledu, a pak jsem zjistila, že nejvíc bolí, když se necítíš viděná. Držím palce, ať si řekneš o podporu dřív, než tě to pohltí.
Hm
Obvyklý scénář tuctovky?
Nechci to bagatelizovat, ale ten partner podle toho textu zní dost sobecky. Pokud tě neobejme a ani se nezeptá, jak se cítíš, není to „náročné období“, to je varování.
Přijde mi silný, že i přes strach z budoucnosti nechceš být jen obětí. Mít plán, podporu v rodině a přátelích, je podle mě přesně to, co tě může vytáhnout z té paniky.
Trochu nesouhlasím s tím úplným „já jsem nikdy nebyla krásná“ – vzhled je jen část a spousta lidí si krásu nevšimne, dokud jim ji někdo nenapoví přístupem. Ale i tak: vztah bez něhy a zájmu je špatně tak jako tak.