Když mi syn Marek s manželkou Terezou oznámili, že čekají miminko, měla bych skákat radostí. Jenže místo toho ve mně narůstala tíseň. Ještě horší než ta zpráva byla slova, která následovala. „Bude postižené,“ řekla Tereza s odhodláním v očích. Můj svět se zastavil.
„Terezo, to přece nemyslíte vážně,“ vyhrkla jsem, zatímco mi bušilo srdce. „Jste mladí, máte celý život před sebou! Proč si to chcete nechat?“ Cítila jsem, jak se mi podlamují nohy, jak se mi z hlavy vytrácí všechno racionální uvažování. Nemohla jsem pochopit, proč si dobrovolně vyberou tak těžkou cestu.
Tereza mě ale klidně pozorovala. „Protože je to naše dítě,“ odpověděla pevně. „Ať už bude jakékoli, budeme ho milovat.“ Její slova ve mně vzbudila vztek. Byla naivní, nezodpovědná! Možná to tak necítila, ale já věděla, co ji čeká. Obětovala by svůj život, Marek by se utopil v neustálé péči o dítě, které možná nikdy nebude moci žít normální život. Nechápala jsem, proč to nevidí.
Dny se proměnily v hádky. Marek se mnou přestal mluvit, Tereza se mě stranila, a já jsem se cítila jako ta nejhorší matka na světě. „Chci pro vás jen to nejlepší,“ říkala jsem, ale oni mi nevěřili. Každý rozhovor končil slzami, zavřenými dveřmi a mým pocitem, že přicházím o rodinu.
Jednoho večera jsem zůstala sama sedět v kuchyni, unavená a bezmocná. Měla jsem jim pomáhat a podporovat je, ale místo toho jsem byla protivník, někdo, koho se snaží vytlačit ze svého života. A tehdy mi to došlo. Možná jsem se bála víc než oni. Možná jsem jen nechtěla vidět svoje dítě trpět.
Druhý den ráno jsem si sedla k Tereze. „Promiň,“ řekla jsem potichu. „Byla jsem krutá. Jen se bojím, jak to zvládnete.“
Tereza se na mě podívala, tentokrát bez zloby. „Já se bojím taky, Jarko. Ale vím, že Marek i já to zvládneme. A budu ráda, když u toho budete s námi.“
To byl moment, kdy se všechno změnilo. Přestala jsem se na to dívat jako na tragédii, ale jako na součást života. Pomohla jsem jim připravit se na příchod miminka, začala se o celou situaci více zajímat a učit se, co všechno taková péče obnáší.
A pak přišel den, kdy se narodila malá Terezka.
Velké překvapení
Čekali jsme nejhorší, ale místo toho nám do života vstoupil malý zázrak. Byla krásná, dokonalá – a zdravá. Lékaři se zmýlili. Strach, který nás všechny rozdělil, se ukázal jako zbytečný. A já jsem poprvé po měsících cítila obrovskou úlevu.
Když jsem si ji poprvé pochovala v náručí, uvědomila jsem si, jak blízko jsem byla tomu, abych kvůli svému strachu ztratila rodinu. Ale teď jsem tu byla, držela svou vnučku, a věděla jsem, že budu stát po jejich boku, ať už přijde cokoli.
Tento příběh mě naučil, že někdy strach dokáže zastínit lásku. Že někdy vidíme budoucnost černě, jen abychom zjistili, že je plná světla. A že nakonec, ať už je dítě jakékoli, nejdůležitější je milovat ho celým srdcem.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
takovou tchýni bych kopla do prdele a nebavila se sní
Nechat si postižené dítě pokud tomu můžu zabránit je trestuhodné.
Je to sice každého věc, ale nezdá se mi normální nechat si dite o kterém vim, ze bude postižené. Uz jen pro nej to neni zivot ne jen pro rodinu. Oni meli jen štěstí, ze se doktori spletli. Ale tu tchyni naprosto chápu. Me by ale v životě nenapadlo přivézt na světě postižené dite!!!
A pod tíhou toho, ze by mladá maminka sla na potrat, po němž často klesá schopnost počít další miminko, a pritom by zamordovali zcela zdravý plod, s Vámi nehnul??.. osobně znám vic případů, kdy postižení nepozbali, nebo naopak tvrdili, ze bude, a nebylo… Zdravé děťátko je zazrak, a obdivuju maminku i tatinka, ze byli odvážní, sama bych asi nebyla, ale moooc fandím maličké, ať vsem vytre zrak! ❤️🌷👍
Ja zase snachu.
Pochybuji, že by se lékaři zmýlili. Je to nesprávně vymyšlené.
Není to vymyšlené, zažila jsem takř a dítě je zdravé a už dospělé.
Lékaři resp. jejich analýzy se v tomto mýlí. Jak často, to nevím, ale mýlí. Vím to z osobní zkušenosti. Je jedno, zda je článek vymyšlený, podstata – mylný předpoklad narození postiženého dítěte – je reálná. A důsledky šílené.
Ano lékaři se dokážou zmýlit. Sama jsem to zažila když v pátém měsíci řekli, že je u dítěte podezření na downuv syndrom. A když se dcera narodila byla zdravá. Dnes je zní jednadvacetiletá slečna a můj největší poklad.
tak toto možná vymyšlené zrovna je, ale ve skutečnosti se to opravdu stává…..
Myslím si, že rozhodnutí je vždy na každém. Pokud cítí,že se o dítě zvládnou postarat, mají podporu rodiny apod., je to v pořádku. Nikdo nikdy neví,jak by se v takové situaci zachoval. Já bych se dítěti obětovala, asi bych ho nedokázala někam dát. Ale záleží na situaci. Každý má jiné možnosti a má to jinak 🙏
Ano každého věc. Ale ja bych ho tedy dala pryč a vim to I přesto, ze jsem tu situaci nezila. Ne jen rodina, ale to dite by hlavne trpělo. Zvlášť kdyby nebylo postižené natolik, aby chapalo, co se deje. To potom neni zivot pro nikoho at maji rodiče podporu jakoukoli.
I postižené dítě může nakonec vést normální život. Ano mam také postižení a přesto mam vysokou školu praci a manžela. Tvrzeni lékařů ze by me měla dat do ústavu ze ze mě nic nebude se nepotvrdilo.
Jak můžete vědět, jak by se to postižené dítě cítilo? Že to pro něj není život? Pokud ho budou milovat, bude mít život možná těžký, ale krásný. Kolik zdravých žije a jsou nemilovali, nešťastní…to je lepší život?Nehrajeme si na Boha. Když život přijde, přijmi ho, miluj ho.
Taky se nám stalo to samé ..nejprve vše v pořádku, a pak v 7 měsíci náhle tohle nemá a mít nebude atd… Narodilo se malé miminko předčasně, ale dnes již velké a zdravé dítě a velice inteligentní… Takže ano mýlíme se všichni. Vždyť lékaři jsou taky jen lidé, ale chápu že by se to stát nemělo. ALE! Ne vždy se ví vše na 100 % . A někdy je lepší nic nekomentoval… Přeji všem jen to nej!
Taky znám případ obráceně,tvrdí Vám,že je vše v pořádku a pak se postižené miminko narodí.
Tohle mě dost zasáhlo. Já jsem si kdysi taky myslela, že „postižené“ automaticky znamená jen samé trápení, ale život je mnohem pestřejší, než si člověk v hlavě nakreslí.