Když jsem potkal svou přítelkyni, byla to láska na první pohled. V době, kdy se lidé do trvalých vztahů příliš nehrnou, jsem věděl, že jsem našel tu pravou. Po roce jsme se sestěhovali a začali přemýšlet o budoucnosti. Bylo mi přes třicet a po rodině jsem velmi toužil, a ona na tom byla naprosto stejně. Brzy se nám zadařilo a já ji požádal o ruku. Plánovali jsme, že velkou svatbu uspořádáme, až bude miminko trochu větší. Netušil jsem, že náš život už brzy nabere úplně jiný, velmi krutý směr.
Zásah osudu a zhroucení všech snů
Celé těhotenství probíhalo hladce a porod byl bez jakýchkoliv komplikací. O to větší rána to byla, když nám po vyšetřeních lékaři oznámili krutou pravdu. Náš syn Matyáš se narodil s vážnou vrozenou vadou, která se v průběhu těhotenství bohužel nedala odhalit. Měl kombinované mentální i fyzické postižení.
Začal nekonečný kolotoč rehabilitací, vyšetření a bezesných nocí. Dělal jsem, co bylo v mých silách, abych přítelkyni ulevil, pomáhali nám i prarodiče. Jenže náročná péče si začala velmi rychle vybírat svou krutou daň.
Zrada, která bolela nejvíc: Prázdný byt a prstýnek na stole
Jednoho dne jsem jel s Matyáškem na kontrolu do nemocnice. Přítelkyně se omluvila, že jí není dobře, a tak zůstala doma. Když jsme se s malým vrátili, byt byl úplně prázdný.
Na stole ležel odložený zásnubní prstýnek a dopis, ve kterém mě prosila za odpuštění s tím, že takový život prostě žít nedokáže.
Později jsem zjistil, že odjela za prací do ciziny. Zůstal jsem na všechno úplně sám.
Boj s vyčerpáním a naděje na nový začátek
Zpočátku to bylo hotové peklo. Chodit do práce, abych nás uživil, a starat se o postiženého syna, to všechno stálo nesmírně sil. Občas jsem byl tak vyčerpaný, že jsem v myšlenkách zoufale řešil, zda ho přece jen neumístit do ústavu. Ale nedokázal jsem to. Můj syn ke mně obrovsky přilnul a já cítil, že ho nikdy neopustím.
S odstupem času však přišla nečekaná úleva. Ukázalo se, že Matyášův mentální vývoj je nad očekávání dobrý a lékaři věří, že postižení zůstane „pouze“ fyzické. I tak je to náročné, ale zvládáme to. Obrovskou oporou je mi moje matka, bez které bych to sám snad ani nepřežil.
Na seznamování sice momentálně nemám čas ani příležitost, ale v hloubi duše věřím, že náš příběh ještě nekončí. Tajně doufám, že jednou potkám ženu, která nás dva přijme takové, jací jsme, a vytvoříme spolu skutečnou a úplnou rodinu.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
💬 Zapojte se do diskuze!
Péče o postižené dítě je obrovskou životní zkouškou a ne každý v sobě najde sílu takový nápor zvládnout. Útěk matky od vlastního dítěte je sice společensky velmi odsuzovaný, ale ukazuje, jak křehká lidská psychika pod enormním tlakem dokáže být. Podělte se o svá slova podpory pro statečného tatínka v komentářích pod článkem a napište nám své vlastní zkušenosti s překonáváním těch nejtěžších životních překážek.
