Jsem jedináček, ale nikdy jsem to nevnímala jako újmu. S rodiči jsem měla vždy dobrý vztah a ráda jsem s nimi trávila čas. Jedna věc však byla v naší rodině zvláštní – nikdy jsme se nestýkali s dětmi. Nepřicházeli jsme do kontaktu s rodinami, které měly malé děti, a ani když jsem si ve škole našla kamarády, nesměla jsem si nikoho vodit domů. Rodiče to vysvětlovali tím, že mají rádi klid a cizí děti je ruší. Postupně jsem si na to zvykla. Ani ve snu by mě ale nenapadlo, že jejich odpor bude platit i pro vlastní vnoučata.
První dítě: Do porodnice a dost
Když mi bylo 26 let, potkala jsem svého přítele. Byla to velká láska a já věděla, že s ním chci mít rodinu. Moji rodiče ho přijali dobře a jeho rodiče mě také, takže všechno bylo v pořádku. Dva roky po seznámení jsem otěhotněla a oba jsme byli nadšení. Přítelovi rodiče se těšili na vnouče a i moji rodiče měli radost. Nebo to tak alespoň vypadalo.
Po porodu se na syna přišli podívat do porodnice – a tím to navždy skončilo. Odmítali ho hlídat, což by nebyl až takový problém, protože přítelovi rodiče byli vždy ochotní pomoci. Jenže oni odmítali i jakékoliv návštěvy. Nechtěli k nám chodit, protože u nás bylo dítě. A když jsme chtěli přijet my, mohli jsme jen bez syna.
Jednou jsme k nim zajeli neohlášeně, když jsme zrovna byli poblíž. Spícího syna v kočárku odmítli pustit dovnitř. Ani se na něj nepodívali, nechali nás stát před dveřmi. Tehdy jsem se za ně strašně styděla a poprvé mě napadlo, že jejich chování vážně není normální. Přitom s dospělými lidmi vycházejí celkem dobře, i když nejsou moc společenští.
Druhé dítě: Staly se z nás dvě oddělené rodiny
Když se nám narodila dcera, situace se do puntíku opakovala. Rodiče ji viděli v porodnici a dál už neprojevili žádný zájem. Jakýkoliv osobní kontakt s vnoučaty absolutně odmítají. Když se s nimi chceme vidět, musíme dát děti pohlídat přítelovým rodičům.
Ti o mých rodičích otevřeně říkají, že jsou blázni, a odmítají se s nimi bavit. Ani se jim nedivím. Přítel to nijak zvlášť nekomentuje, protože jeho rodiče jsou nadšení prarodiče a dětem se plně věnují. Naše děti tak vlastně věří, že mají jen jednoho dědu a jednu babičku. Když jim říkám, že mám také rodiče, nevěnují tomu pozornost, protože je nikdy neviděly.
Jsou to pro mě cizí lidé
Je mi to strašně líto. Naše děti jsou klidné, dobře vychované, nejsou to žádní nezvladatelní rošťáci. Syn chodí do školky, kde ho učitelky chválí, jak je milý a šikovný. Přesto pro moje rodiče jako by neexistoval.
Když spolu mluvíme, nikdy se nezeptají, jak se děti mají. Na narozeniny a Vánoce sice pošlou dárky, ale děti si myslí, že jsou od přítelových rodičů, protože jinou babičku a dědu prostě neznají. Nechci s rodiči úplně přerušit kontakt, stále je mám svým způsobem ráda, ale jejich podivné chování mi je vzdaluje natolik, že mi někdy připadají jako cizí lidé.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
💬 Co si o tom myslíte vy? Zapojte se do diskuze!
Je vůbec možné, aby prarodiče k vlastním vnoučatům necítili naprosto nic, dokonce ani zvědavost? Co byste na místě autorky dělaly vy? Přistoupily byste na jejich hru a stýkaly se s nimi tajně bez dětí, nebo byste jim daly ultimátum – „Buď nás začnete brát jako kompletní rodinu, nebo se neuvidíme vůbec“? Znáte ve svém okolí lidi, kteří mají podobnou averzi vůči dětem?
👇 Napište nám svůj názor a podpořte autorku v komentářích pod článkem!
Tohle mi přijde fakt hodně mimo. Chápu, že někdo nemá rád děti, ale úplně ignorovat vlastní vnoučata a nechat tě stát před dveřmi… to už je spíš problém z jejich strany než „láska ke klidu“.
Tohle znám moje „matka“ nezná svoje vnučky a ani pravnoučata nezajímají ji.
To jsou nějací sociopati, to snad není možné.
a to neví o co přichází.
O co konkrétně přichází někdo, kdo o děti nestojí? O nic.
Pardón, ale tohle je nejspíš vymyšlený příběh, nechce se mi věřit, že je tohle vůbec reálné. Pokud by to tak bylo, tak bych s rodiči přerušila veškerý kontakt, protože určitě nejsou normální. Chybí mi i v tom příběhu nějaká zmínka o tom, co jí za argument říkají rodiče, když se jich na to ptala? Důvod? Ještě mě napadá nějaká rodinná terapie, ale spíš to vypadá na nějakou duševní poruchy, které si dcera nejspíš nevšimla, když je brala vždy tak, jací jsou a byli a nebo je u nich snížená inteligence. V každém případě velmi velmi podivné.
Ne není, zažil jsem to samé s člověkem, který je zapsán v mém rodném listě v kolonce otec. Ten nepřišel ani do porodnice.
Moji rodiče dodnes osobně neviděli svoji, nyní už osmi letou pravnučku. Když jsem říkala, já vám ji přivezu ukázat, bylo mi odpovězeno slovy, vždyť víš, že táta malý děti nemusí. A nenaděláte nic.
S tím mám osobní zkušenost, u toho muže je v rodině schizofrenie, takže i já se přikláním, že je to spíš diagnoza než povaha.
Myslím, že to reálně není možné. Asi je to vymašlený příběh.
Nezlobte se ,ale opakovaně napsat „přítelovi rodiče“..
Nezlobte se, ale co vás na tom irituje? Gramaticky je to správně…
Nevidím v to nic špatného, prostě nemají o haranty zájem, není to povinost! Udělali si děcko tak ať s tím neotravují druhé lidi.