Moje manželka Simona svou prací žije. Je to přesně ten typ učitelky, kterou děti milují a rodiče si ji nemohou vynachválit. Jenže problém je v tom, že Simona školu neopouští ani po zazvonění. Poslední dobou mám pocit, že se domů nevrací moje žena, ale přísná třídní učitelka, a já jsem její nejproblémovější žák v první lavici.
Domácnost jako učebna s přísným řádem
Simona na mě začala podvědomě přenášet metody, které fungují na jejích třicet žáků. Používá ten specifický, autoritativní tón, kdykoli se odchýlím od „školního řádu“ naší domácnosti. Stačí, když zapomenu vynést koš nebo po mně zůstane drobek na lince. Místo partnerské prosby přijde kázání. Připadám si, jako bych byl na hodině „rodinné výchovy“, kde se známkuje i to, jakým stylem dýchám.
Vrcholem všeho se ale staly černé puntíky. Ano, čtete správně. Simona na lednici vyvěsila seznam a za každý můj „přestupek“ – od pozdního příchodu z hospody až po neumytý hrnek – mi tam jeden přistane. Je to neuvěřitelně ponižující. Jako dospělý chlap jsem se stal objektem pedagogického experimentu.
Profesní deformace, nebo ztráta respektu?
Zpočátku jsem to bral jako vtip, způsob, jakým upouští páru po náročném dni plném opravování diktátů. Jenže postupem času mi došlo, že to není humor. Simona si prostě zvykla na roli „vůdkyně“, která komanduje a řídí. Já jsem se pro ni stal jen dalším studentem, kterého je potřeba neustále formovat a usměrňovat.
Byla to nekonečná studnice frustrace. Cítil jsem, jak se mi vytrácí půda pod nohama a s ní i moje důstojnost. Ve vztahu chci rovnocennou partnerku, ne dozorce s píšťalkou u pasu. Cítil jsem, že jí ta profese zkrátka trochu vlezla na mozek a naše manželství se změnilo v hierarchii, kde já jsem ten „hloupý vzadu“.
Vzpoura „žáka“: Chci zpátky svou ženu
Jednoho večera, když mi zrovna chtěla udělit puntík za to, že jsem špatně srovnal boty v předsíni, jsem vybouchl. „Simono, dost,“ řekl jsem klidně, ale důrazně. „Můžeme si promluvit jako dva dospělí lidé? Už nechci být tvůj žák, chci být tvůj manžel.“
Dívala se na mě s upřímným údivem, jako by jí až v tu chvíli došlo, co vlastně dělá. „Já jsem jen chtěla, aby tu byl systém…“ zamumlala nejistě.
Vysvětlil jsem jí, že se cítím degradovaný a že náš domov má být útočištěm, ne zkušební místností. Simona se nakonec zastyděla a slíbila, že se pokusí „učitelský mód“ vypínat už u vchodových dveří. Ulevilo se mi, ale vyhráno ještě nemáme. Teď jen každý den doufám, že až přijdu z práce, uvidím čistou lednici bez těch dětských trestů.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
? Co si o tom myslíte vy? Zapojte se do diskuze!
Profesní deformace se nevyhýbá žádnému povolání, ale když si partnerka přinese domů i „známkování“ manžela, zadělává to na velký problém. Co říkáte na chování Simony? Přijde vám systém s černými puntíky pro dospělého muže úsměvný, nebo je to podle vás už hrubé ponižování a ztráta partnerského respektu? Zažili jste někdy vy sami u partnera tak silnou profesní deformaci, že vás to omezovalo v běžném životě?
? Podělte se s námi o své zkušenosti v komentářích pod článkem!
