Mám tři děti, manžela, zaměstnání a domácnost. Dokud jsem se nevrátila do práce, zvládala jsem všechno sama. Pak jsem ale musela požádat o pomoc. Můj muž Karel bez námitek souhlasil a s úsměvem prohlásil, že je to přece samozřejmé. Navrhl, abychom si udělali harmonogram prací, což mi znělo jako skvělý nápad. Realita mě ale brzy tvrdě zasáhla.
Skvělý plán a teoretické rozdělení prací
Dohodli jsme se na jasném plánu. Karel dostal na starost luxování, zametání, vytírání, utírání prachu a skládání nádobí do myčky. Já jsem si nechala vaření, praní a žehlení. S nákupy jsme měli jasnou dohodu: jednou týdně uděláme společný velký nákup a s těmi malými se budeme střídat. Na papíře to vypadalo naprosto dokonale a já se těšila, jak se mi konečně uleví.
Krutá realita aneb Hromádky smetí jako důkaz
Praxe ale vypadá úplně jinak. Když přijdu domů, všude nacházím jasné důkazy jeho činnosti. V kuchyni je sice zameteno, ale v koutě se krčí hromádka smetí a vedle ní pyšně stojí smeták, smetáček a lopatka. Když se ho zeptám, proč to neuklidil, nechápavě mi odpoví, že přece zametl – a ta hromádka je jasným důkazem jeho snahy.
Uprostřed pokoje pro změnu trůní vysavač. Je na mně, abych ho uklidila do skříně a k tomu ještě nejlépe zapěla ódu na to, jak s ním Karel statečně jezdil po koberci. Prach sice utře, ale špinavou prachovku nechá povalovat všem na očích. Nádobí do myčky sice naskládá, ale už ji nezapne. A nákup? Ten sice přinese, ale plnou tašku nechá vyzývavě stát na stole v kuchyni.
Dvojí metr a nekonečné opravování mých chyb
Jsem ráda, že se snaží pomáhat. Nekritizuju ho, ani nepípnu, když zjistím, že prach utřel jen kolem předmětů na poličce a nenamáhal se je odsunout. Tajně to předělám sama, když u toho zrovna není.
Marně mu ale vysvětluji, že nepotřebuji důkazy v podobě hromádek smetí. Že ani já nenechávám povalovat jeho vyžehlené košile v obýváku jako důkaz své žehlicí aktivity.
O to víc mě ale štve jeho vlastní kritika vůči mně. Když například na chalupě shrabu trávu, Karel coby nejvyšší supervizor uchopí hrábě a všechno ještě jednou přejede, protože jsem to prý neudělala dostatečně dokonale. Když skládáme dříví, bezostyšně překládá polínka, která jsem složila já, protože jsou prý špatně vyrovnaná.
Mám tak pocit, že dělám všechno zbytečně. Chci se vyhnout zbytečným hádkám a snažím se brát všechno s humorem, ale špatně shrabaná tráva je pro něj očividně hrozně vážná věc. Jsou to sice maličkosti, ale přiznám se, že mi tenhle dvojí metr čím dál tím víc otravuje život.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
💬 Zapojte se do diskuze!
Tento příběh mnoha ženám jistě promluví z duše. Chlapská snaha v domácnosti často končí tak, že žena musí „dodělávat detaily“, zatímco muž očekává chválu. Máte doma podobného pomocníka, který vám po úklidu nechává všude ležet smetáčky a hadry jako důkazní materiál? Jak reagujete na situace, kdy vaši práci pro změnu puntičkářsky kontroluje a předělává on? Pobavte nás svými historkami v komentářích pod článkem!
Milá paní, buďte ráda, že Váš manžel vůbec souhlasil s tím, že Vám bude doma tzv. „pomáhat“ (ve skutečnosti nejde o pomáhání, ale o plnění si povinností). Buďte tedy ráda, že Váš manžel vůbec souhlasil s tím, že si bude plnit své domácí povinnosti. Mohlo to také dopadnout tak, že by byl tzv. „ozdobou na gauči“ – Vy byste například letěla ráno s dětmi do školky, pak do práce, pak zas vyzvednout děti ze školky, pak na nákup, a manžel by otráveně v křesle podupával nohou: „Tak kdy už ta večeře konečně vypadne! Víš přece, že mám náběh na vředy a musím jíst pravidelně a včas! A vem si už ty děti, ruší mě, a já přeci potřebuji po zaměstnání klid!“ To, co líčíte, je úplná pohoda a už téměř vybudovaná „férová domácnost“! Zbývá už jen doladit několik menších drobností! Musím Vám pogratulovat ke skvělému partnerovi a k tomu, jak si žijete! 🙂