Už několik let se starám o svou rodinu, i když bych sama potřebovala oporu. Moje máma je psychicky nemocná, neschopná postarat se o domácnost a mé dvě mladší sestry, a tak jsem tu roli převzala já. Platím byt, vařím, uklízím a snažím se, aby mé sestry měly alespoň trochu normální dětství. Jenže teď jsem postavena před nejtěžší rozhodnutí. Můj přítel mě miluje, ale nechce být pořád na druhé koleji. Dal mi ultimátum – buď se k němu nastěhuju, nebo se rozejdeme. A já nevím, jak to vyřešit.
Rozvrácené dětství a nejistota
Je mi dvacet let, už pracuji a našla jsem si přítele, se kterým se cítím dobře. Jenže zároveň žiju stále s matkou a mými dvěma mladšími sestrami. Jedna ještě nechodí do školy, druhá je ve druhé třídě. O našeho otce jsme přišly už dávno a otec mých sester se o ně nezajímá, žije v zahraničí a s mámou se rozešel ještě před narozením nejmladší.
Naše rodina nikdy nefungovala normálně. Máma je bez práce, často nemáme jistotu bydlení, už jsme se několikrát stěhovaly, někdy i k jejím přechodným partnerům, kteří se ale střídali tak často, že to spíš dětem bralo pocit domova, než aby to něco řešilo.
Když jsem odešla, sestry hladověly
V minulosti jsem se už několikrát odstěhovala, ale vždycky jsem se nakonec vrátila. Když jsem byla pryč, viděla jsem, jak se sestry ocitly v naprostém chaosu. Máma se o ně nestarala, byly hladové, špinavé, nešťastné. Bylo mi jich líto a nechtěla jsem je v tom nechat.
Teď opět žiju s nimi, financuji byt, starám se o domácnost a snažím se jim nahradit matku. Ony se ke mně skutečně upínají, vidí ve mně oporu, a já je nedokážu zklamat.
Vztah, nebo povinnost? Příteli dochází trpělivost
Jenže tohle všechno vadí mému příteli. Chce mě mít víc pro sebe a já chápu proč. Většinu času trávím tím, že běžím z práce, nakoupím, uklidím, uvařím, pomůžu se školou a pak jsem tak vyčerpaná, že na něj už nemám energii. Máma mi říká, ať se klidně odstěhuju, ale já jí nevěřím. Už tolikrát dokázala, že domácnost ani děti nezvládá. Kdybych odešla, za pár týdnů by byl byt v katastrofálním stavu a sestry by opět trpěly.
Snažila jsem se příteli vysvětlit, že to není tak jednoduché. Že nemůžu sestry nechat na pospas, když jsou na mně závislé. On mi říká, že to chápe, ale že já musím chápat jeho – že chce normální vztah. Jenže jak mám najít rovnováhu mezi láskou a odpovědností? Nedokážu se jen tak sebrat a odejít. Bojím se, že kdybych to udělala, úřady by nakonec sestry odebraly a skončily by v dětském domově.
Buď já, nebo ony
Teď mě přítel postavil před hotovou věc. Buď se k němu nastěhuju, nebo náš vztah skončí. Nechci ho ztratit, ale nemám řešení. Kdyby bydlel blíž, mohla bych se snažit zvládnout obojí – po práci zajet k mámě, postarat se o sestry a pak jet k němu. Jenže žije daleko a nevím, jestli bych to všechno zvládla. Jsem unavená, ztracená a nevím, jak se rozhodnout.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
? Co si o tom myslíte vy? Zapojte se do diskuze!
Tento příběh otevírá kruté dilema: obětovat vlastní mládí a štěstí péči o mladší sourozence, které nezvládá vychovat nemocná matka, nebo odejít žít svůj život a riskovat, že děti skončí v dětském domově? Jak byste se na místě této mladé ženy rozhodli vy? Má přítel právo dávat jí ultimáta, když ví, v jak těžké situaci se nachází? A co by podle vás měla udělat s matkou, která se o děti nedokáže postarat?
? Napište nám své názory a rady do komentářů, pomozte autorce v tomto těžkém životním rozhodování!
To je obrovsky těžké rozhodování. Jste mladinká a už jste zvládla víc než by jste měla. Chápu i Vašeho přítele. Ale on se asi nikdy nemusel o nikoho takto starat. Nemá tušení o Vašem velkém srdci. Dnešní chlapi nic nezvládnou. Rádi by měli děvče jen pro sebe a co nejméně starostí. Vyrovnaný mužský by zvážil, jak pomoci všem. Co se tak sestěhovat a zkusit se zapojit do rodiny. Ultimátum je zbabělost. A možná by pomohlo poradit se s odborníkem. Víc chytrých hlav, snáz najde řešení.
Přítelovi to ultimátum chápu, ale upřímně je to dost necitlivé. Ona tu roli zvládá roky a potřebuje hlavně systémovou pomoc, ne další tlak do vztahu.
Vy jste plnohodnotne vyzraly jedinec se smyslem pro rodinu a povinnost, ale vas partner je nedospele rozmazlene decko. Ten vam oporou v zivote nebude uz nyni to dokazal. Najdete si mentalne zraleho muze, stejne naladeneho k hodnotam a budete v zivote stastna. Jen v nouzi poznas pritele v blahobytu se tak tvari kazdy.
Tohle je přesně ten typ situace, kdy nejde „buď on, nebo ony“. Jestli je máma psychicky nemocná, měly by do toho dřív vstoupit sociálky a nenechat to jen na jedné dceři/sestře.
Strašně mi je líto těch sester, protože hlad a nejistotu dítěte nikdo „nezachrání“ láskou. Zároveň bych se nebála říct příteli, že nastěhování není řešení na dlouhodobé vyhoření.
Prvním ultimátem to začíná.A až budete mít vlastní děti,to jako se sebere a uteče? To taky nebudete jen pro něj. Zjistil, že se umíte dobře postarat,tak to chce využít.
Asi jsem ochutnal něco dost podobného. Ten přítel je blb. Místo aby se projeli jako chlap a postaral se i o její sestry tak dělá ublíženého. Co bych za takovou partnerku dal, hodili bychom se k sobě. I kamarádce jsem hlídal mimčo aby mohla na diskotéku. Stejně to žádná neocenila a nebyl nikdy dost.
Co se zkusit dohodnout, nastěhovat do většího a bydlet všichni spolu? Slečna by měla sestry pod dohledem a partner by nestrádal.
Naprosto chápu, že se na ně nechce vykašlat.
Ultimátum je podle mě chyba, protože vztah se nemá budovat na vydírání. Pokud ji ale nechce nechávat doma „na druhé koleji“, měl by navrhnout konkrétní kroky – třeba hlídání, pomoc s logistiku nebo společné bydlení až po stabilizaci.
Chápu, že má strach z dětského domova, ale někdy jde spíš o dočasnou péči a dohled, ne okamžité odebrání. Kdybych byla na jejím místě, řešila bych to s OSPOD co nejdřív, ať má jasno v rizicích.