S přítelem jsme byli dva roky, když mě seznámil se svým dlouholetým kamarádem. Byl to ten typ člověka, který okamžitě přitáhne pozornost. Usměvavý, pohotový, s jiskrou v očích, která nedá spát. Cítila jsem, jak se mi podlamují kolena pokaždé, když se na mě podíval. Snažila jsem se to ignorovat, přesvědčovala jsem sama sebe, že to nic neznamená. Ale lhala jsem si. Mezi námi dvěma přeskočila jiskra, kterou nešlo uhasit.
Pokušení, které se změnilo ve skutečnost
Nejdřív jsme se vídali jen v rámci společných akcí, kdy se na mě usmál, když si myslel, že se nikdo nedívá. Kdy se naše ruce náhodně dotkly, když jsme si podávali skleničky. Byly to drobnosti, které mě nenechaly spát. A pak jednoho dne napsal. Zpráva, ve které stálo jen: „Můžeme se sejít sami?“ Srdce mi bušilo jako o závod, když jsem na to kývla. A tak se z příběhu o nevinném pokušení stal příběh o tajném vztahu.
Čekám s ním dítě. Ale on není schopný se postarat ani o bydlení.
Scházeli jsme se potají, mimo oči ostatních. Každé setkání bylo jako zážeh, který mě naplňoval adrenalinem, vášní, pocitem, že žiju. S přítelem jsem dál sdílela náš běžný život, ale s jeho kamarádem jsem prožívala něco, co mi bralo dech. Věděla jsem, že to není správné, že zrazuji člověka, který mi věří. Ale přesto jsem nedokázala přestat.
Náhle jsem zjistila, že čekám dítě
Náš tajný vztah trval skoro rok. Bylo to jako život na hraně. A pak jsem zjistila, že jsem těhotná. První pocit? Štěstí. Vždycky jsem si dítě přála. A byla jsem si jistá, že je přítele. Vždyť jsme spolu byli častěji, byli jsme spolu doma. Dávalo to smysl. Když jsem mu tu zprávu oznámila, rozzářil se radostí. Plánovali jsme společný život, budoucnost. A já se snažila zapomenout na svůj tajný vztah.
S milencem jsem se setkala naposledy, abych mu řekla, že to musí skončit. Chápal to. Neudělal žádnou scénu, nepřemlouval mě, nepokoušel se mě získat. „Přeju ti, abys byla šťastná,“ řekl tiše a odešel. A já věřila, že je to konec. Jenže nebyl. Protože když se můj syn narodil, všechno se změnilo.
Zůstal jsem sám se synem. Ona zmizela. A alimenty? Nikde.
Podobnost, která mě straší
Byl to krásný, zdravý kluk. Všechno proběhlo hladce. Držela jsem ho v náručí a cítila obrovskou lásku. Ale zároveň se ve mně něco začalo svírat. Od prvního dne jsem v něm začala vidět rysy, které mi připomínaly mého bývalého milence. Jeho oči, úsměv, gesto, jak si hrál s rukama. Přítel byl šťastný, nepochyboval o ničem. Ale já jsem začala pochybovat.
Snažila jsem se přesvědčit sama sebe, že si to jen namlouvám. Vždyť můj milenec a přítel jsou si podobní, jsou přátelé. Možná je to jen náhoda. Možná se jen trápím zbytečně. Ale ty myšlenky nešly vypudit. Čím víc jsem syna sledovala, tím víc jsem v něm viděla toho druhého. A ještě horší bylo, že jsem si někdy přála, aby byl jeho.
Setkání, které mi nedá spát
Náš bývalý tajný vztah neskončil úplně. Ne tak, jak bych si přála. Občas se stále setkáváme na společných akcích, kde se můj bývalý milenec přátelsky baví s mým přítelem. Jeho nová přítelkyně se na mě usmívá a já se s ní bavím o dětech. Ale kdykoli se podívá na mého syna, cítím, jak se mi srdce svírá. Zdá se mi, že i on tuší. Že se jeho oči na malého dívají s podivným zájmem. Že v něm vidí sám sebe.
Nikdy jsme o tom nemluvili. Ani když jsme byli sami, ani v přítomnosti ostatních. Nikdy nezazněla otázka: „Je to můj syn?“ A já nevím, jestli bych měla požádat o test otcovství.
Mezi láskou a pravdou
Někdy si představuju, co by se stalo, kdyby se ukázalo, že je syn skutečně jeho. Chtěl by být jeho otcem? Rozpadlo by se naše přátelství? Co by to udělalo s mým vztahem? Ale ještě víc mě děsí jiná možnost – co když test ukáže, že syn je přítele? Cítila bych úlevu? Nebo zklamání?
Bez křiku, bez důvodu. Prostě mě přestal chtít.
Jsem uvězněná mezi pravdou a lží. Mezi strachem a touhou. Miluju svého syna. Ale nevím, kdo je jeho otcem. A ještě víc nevím, jestli to chci vůbec zjistit.
Text vznikl na základě skutečného příběhu čtenářky. Jména osob byla změněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
