Byli jsme spolu necelý půlrok, když mi přítelkyně oznámila, že je těhotná. Bylo to jako blesk z čistého nebe. Tvrdila, že se chrání, že na to myslí. Ale antikoncepce prý selhala. Na interrupci jít nechtěla, a já ji nenutil. Věděl jsem, že na rodinu ještě nejsem připravený, ale také jsem věděl, že tohle je něco, co už nelze vzít zpět. Náš vztah byl trochu jako na houpačce – plný vášně, ale i hádek. Ona byla impulzivní, často jednala bez rozmyslu. Někdy to bylo zábavné, jindy vyčerpávající. A přesto jsem se rozhodl zůstat. Cítil jsem, že musím.
Naděje na společný život
Když byla těhotná, nastěhovala se ke mně. Mám svůj vlastní prostor v domě rodičů – celé patro pro sebe a v přízemí dílnu, kde pracuji jako řemeslník a OSVČ. Najednou jsem měl pocit, že všechno začíná dávat smysl. Že možná to dítě bude tím, co nás spojí. A opravdu, během těhotenství byl náš vztah klidnější. Smáli jsme se, plánovali, těšili se. Říkala, že dítě jí konečně dá v životě řád a smysl. A já jsem tomu věřil.
Když se náš syn narodil, byl to ten nejkrásnější okamžik. Malý, zdravý, krásný kluk. Držel jsem ho v náručí a cítil, jak se ve mně mísí strach a štěstí. Byl jsem připraven být otcem, připraven se o něj starat. Alespoň jsem si to myslel. Jenže brzy se ukázalo, že přítelkyně na mateřství připravená nebyla.
Bez křiku, bez důvodu. Prostě mě přestal chtít.
Mateřství, které ji začalo dusit
Zpočátku bylo všechno v pořádku. Já jsem pracoval, ona se starala o malého. Pomáhal jsem, jak jsem mohl. Nabízel jsem jí, že jí pomohou i moji rodiče, ale to odmítala. Prý by jí moc mluvili do života a ona si to chce dělat po svém. Ale jak týdny ubíhaly, začala být stále nervóznější, podrážděnější. Často plakala, pak zase odcházela ven, údajně s kamarádkami. V noci jsem ji někdy slyšel, jak potichu brečí v koupelně.
Snažil jsem se ji podpořit, mluvit s ní, pomáhat. Ale nic nepomáhalo. Čím víc jsem se snažil, tím víc jsem měl pocit, že mě od sebe odstrkuje. A pak jednoho dne přišla se slovy, která mi vzala dech: „Mám jiného.“ Nezapírala to. Rovnou mi řekla, že se zamilovala do muže, který dostal práci v zahraničí, a že s ním odchází. „Nech si malého,“ řekla bez emocí. „Já za ním budu jezdit, kdykoliv budu moct.“
Sliby, které nikdy nesplnila
Domluvili jsme se, že mi bude na syna posílat alimenty. Byla to ústní dohoda – věřil jsem jí. Byl jsem naivní. Věřil jsem, že jako matka nikdy nepřestane mít o svého syna zájem. První měsíc poslala peníze. Druhý měsíc také. A pak už nic. Jen výmluvy. Prý je to složité, prý se s ní rozešel, prý musí najít novou práci. A pak přestala komunikovat úplně. Nezvedala telefon, na zprávy neodpovídala. Zůstal jsem s malým sám.
S péčí to zvládám, hlavně díky tomu, že pracuji z domova. Mí rodiče mi pomáhají, hlavně prakticky – občas pohlídají, občas uvaří. Ale finančně je to těžké. Táta je v důchodu, máma pracuje na částečný úvazek. A malé dítě něco stojí – oblečení, jídlo, léky. Každý měsíc počítám každou korunu. A přitom vím, že ona někde je, žije svůj nový život a na svého syna nemyslí.
Ztratila jsem nejlepší kamarádku. A důvodem je její dítě.
Strach, že ho jednou přijde vzít
Nejvíc mě ale děsí něco jiného. Bojím se, že jednoho dne se prostě objeví, s úsměvem a prázdnými slovy o lásce, a bude chtít malého vzít. Že mi ho vezme, že ho odvede někam, kde už na něj nebudu mít žádný vliv. Vím, že legálně je stále jeho matka. Vím, že má práva. A přitom to jediné, co skutečně dělá, je to, že na něj zapomněla.
Nechtěl jsem to řešit přes úřady. Pořád jsem doufal, že se vzpamatuje. Že si vzpomene, že je matka. Ale je jasné, že expřítelkyně se domluvit nechce a nic dohodnutého nedodržuje. A já už nemůžu dál čekat. Přemýšlím, že si vezmu právníka. Možná budu muset na policii. Možná budu muset soudně upravit péči, abych měl jistotu, že mi ho nevezme.
Jistota pro mě i pro něj
Dívám se na svého syna, jak si hraje na koberci s autíčky. „Táto, podívej!“ křičí nadšeně. A já se usmívám, ale v srdci mě svírá strach. Chci ho chránit. Chci, aby měl klidný život. Aby věděl, že na něj nikdo nezapomněl. Aby měl jistotu.
Tváří se jako dokonalý partner. Ale doma je to peklo
Možná jsem nebyl připravený být otcem. Možná jsem udělal chyby. Ale dnes vím, že jsem ten jediný, kdo tu pro něj skutečně je. A že to nevzdám. Udělám všechno pro to, abych mu zajistil klidný a bezpečný život. Ať už jeho matka jednou přijde nebo ne.
Text vznikl na základě skutečného příběhu čtenáře. Jména osob byla změněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
