Když jsem se seznámila se svým současným přítelem, měla jsem pocit, že jsem konečně našla toho pravého. Byla jsem těhotná, ale on to neřešil. Naopak mě podpořil, těšil se na miminko, i když nebylo jeho. Připadalo mi, že konečně budu mít úplnou rodinu. Po letech nejistot a zklamání jsem věřila, že tentokrát to bude jiné. On mě objímal, sliboval, že nás ochrání, že nás nikdy neopustí. Přijala jsem to jako vysvobození. Jenže teď, když čekáme společné dítě, si čím dál víc uvědomuji, že jsme se možná do všeho vrhli příliš rychle.
Nový začátek, staré problémy
S biologickým otcem své dcery už nejsem, rozešli jsme se ještě před jejím narozením. Platí na ni něco málo, ale jinak se o ni nezajímá. Když jsem potkala současného přítele, myslela jsem, že jsem našla skutečného muže. Někoho, kdo mě i moji dceru přijme a vytvoří s námi opravdovou rodinu. A zpočátku to tak vypadalo. Byl ke mně milý, k dceři se choval jako ke své vlastní. Hráli si spolu, četl jí pohádky, utěšoval ji, když plakala. Věřila jsem, že jsme našli štěstí.
Milovala jsem ho jako vlastního. Teď jsem pro něj cizí.
Jenže jak ubíhaly měsíce, začala jsem si všímat věcí, které jsem dřív přehlížela. Věcí, které mě začaly trápit a děsit. Bydlíme u mých rodičů. Jsem jedináček a rodiče mi přestavěli podkroví, takže máme alespoň nějaké soukromí. Přesto jsem od začátku počítala s tím, že to je jen dočasné řešení a že se s přítelem postaráme o vlastní bydlení. On to také tvrdil, sliboval, že brzy najde řešení, že se postavíme na vlastní nohy. Jenže to byly jen prázdné řeči.
Sliby, které se nikdy nenaplní
Přítel slibuje hory doly, ale žádné konkrétní kroky nepodniká. Když jsme spolu začali mluvit o bydlení, souhlasně přikyvoval. Říkal, že začne šetřit, že se podíváme po pronájmu nebo si najdeme něco malého na hypotéku. Ale místo toho, aby dával peníze stranou, utrácí. Auto, drahá televize, nejnovější telefon. Když jsem se ho zeptala, jak chce šetřit, když takhle rozhazuje, řekl, že „nějak to zvládneme“.
Dokonce by si klidně vzal půjčku, i když už nějaké dluhy z minulosti má. A já začala mít strach. Nejen o naši budoucnost, ale i o sebe. Snažila jsem se mu vysvětlit, že musíme myslet na děti, že nemůžeme žít z ruky do úst. Ale místo pochopení to vždy skončilo hádkou. On mi vyčítá, že ho omezuji, že mu nedopřávám. Prý je život krátký a nemá smysl se pořád jen omezovat. A já se dívám na jeho věčně prázdný účet a mám pocit, že mi to všechno proklouzává mezi prsty.
Odešla jsem, aby si uvědomili, že existuji.
Muž, který slibuje, ale neumí plánovat
Je to paradox. Na jednu stranu je ke mně hodný, je skvělý k mé dceři, ona ho miluje a bere ho jako tátu. A já ho miluju taky. Ale na druhou stranu je naprosto nezodpovědný. Žije přítomností, slibuje, ale nikdy nic neuskuteční. Jeho plány jsou jen slova, která se rozplynou, jakmile dojde na činy.
Když se podívám na svého otce, vidím muže, který má všechno naplánované, který ví, jak zajistit rodinu. Když se podívám na svého přítele, vidím dospělého chlapce, který si myslí, že život je jen hra. A teď, když čekáme další dítě, si stále víc uvědomuji, že jsem se možná ukvapila.
Strach z budoucnosti, která mě děsí
Mám strach. Nechci být sama. Nechci, aby moje děti vyrůstaly bez otce. Ale zároveň si nejsem jistá, jestli s ním dokážu vybudovat bezpečný domov. Vidím, jak se moje rodiče snaží, jak nám pomáhají, jak nás podporují. A vidím jeho, jak si objednává drahé jídlo, jak vybírá další elektroniku, jak se baví o tom, co by si koupil, kdyby měl víc peněz.
A když mu řeknu, že potřebujeme šetřit, že potřebujeme přemýšlet o budoucnosti, jen se usměje. „Neboj, nějak to bude,“ říká. A já už nemám sílu mu to vysvětlovat.
Ženy se kolem něj stále točí. A já jsem začala pochybovat.
Nevím, jestli jsem připravená to všechno zvládnout
Sedím na posteli a hladím si břicho. Naše miminko. Mělo by to být nejšťastnější období mého života. A přesto cítím jen strach. Nechci se s ním rozejít, ale už si nejsem jistá, jestli jsem připravená vzít na sebe veškerou tíhu naší budoucnosti.
Moji rodiče jsou moje jistota. Oni jsou ti, kdo mě drží nad vodou. Ale vím, že nemůžu zůstat navždy u nich. Potřebuju vědět, že mám po svém boku muže, na kterého se můžu spolehnout. Ale mám pocit, že místo partnera mám vedle sebe jen další dítě.
Miluju ho. Ale láska možná nestačí. Ne, když jde o budoucnost mých dětí.
Text vznikl na základě skutečného příběhu čtenářky. Jména osob byla změněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
