Jsem Roman. Třicet sedm let, nekuřák, sportovec, pracující ve stabilní firmě. Mám rád klid, spolehlivost, přírodu, a jednou bych chtěl mít rodinu. Na papíře všechno vypadá správně. Jenže praxe mě denně přesvědčuje, že pro dnešní dobu nejsem typ, který by vyvolával nadšení. Spíš mírné zívnutí. V lepším případě.
Nejsem bavič, neumím dělat dojem hrou světel a stínů. Neříkám okázalé věci a nemám potřebu být centrem pozornosti. Ale věřil jsem, že pro normální vztah tohle není potřeba. Věřil jsem, že ženy ocení opravdovost, zájem a klid. Jenže čím víc rande mám za sebou, tím víc se ve mně usazuje pocit, že jsem omylem v jiném žánru, než ve kterém se dnes láska hledá.
Vidím, jak mu leze do klína. A on se ani nesnaží skrývat to
Myslel jsem, že dovolená v Nepálu zabere. Ale nebyl to Everest
Jedno z mých památných rande bylo s Lucií. Vypadalo to nadějně – usmívala se, byla vtipná, sympatická. Chtěl jsem jí ukázat, že umím být i trochu dobrodruh, a tak jsem zmínil svou cestu do Nepálu. „Fakt? A co výstup na Mount Everest?“ nadchla se. Zaváhal jsem. „Já ho jen viděl z dálky…“ Ta věta zněla jako prohra. Od té chvíle se změnila. Neviditelně, ale znatelně. V jejích očích jsem z muže s výhledem na velké věci byl najednou jen ten, co stál pod horou a nešel nahoru.
Když jsem řekl, že mám rád klid, byla to moje konečná
Ivana byla přímá. Naše večeře probíhala normálně, trochu jsme se poznávali, trochu testovali jeden druhého. „Jsem spíš klidný typ, mám rád, když je doma pohoda,“ řekl jsem, když se mě zeptala na ideální večer. „Takže jsi nudný?“ usmála se bez mrknutí oka. Pokusil jsem se o úsměv a vysvětlení, že to není totéž. Ale v tu chvíli už bylo rozhodnuto. Můj klid nebyl bonus. Byl to mínus, které se už nedalo přepsat.
Slíbil mi budoucnost. A pak mi zmizel s celým účtem
Realista? Znamená to, že nechci modelku. Ale to je taky špatně
Pak přišla Jana. Tohle rande bylo jiné. Povídali jsme si, smáli se, a já si říkal, že snad konečně někdo, kdo mě vnímá opravdu. „Co hledáš v ženě?“ zeptala se v jednu chvíli. Než jsem stihl odpovědět, sama si přihodila: „Hlavně neříkej, že ti stačí nějaká obyčejná. To říkají chlapi, co chtějí málo, protože si víc nezaslouží.“
Zasmál jsem se. „Nechci modelku. Chci někoho opravdového. Jsem realista,“ odpověděl jsem upřímně. Jana se ale zatvářila, jako bych jí právě řekl, že hledám slevu na člověka. „Aha. Takže průměrná stačí. Díky za upřímnost.“ Otočila se na podpatku a odešla.
Možná nejsem pro každého. Ale nechci se měnit
Zůstávám po těch setkáních s jednou otázkou: co je vlastně dnes atraktivní? Extroverze? Sebevědomí za hranou? Divadlo, které umí být zábavné? Možná. Ale já to neumím. A víc než to – já to ani nechci umět. Nechci se stát verzí sebe, která bude jen pro efekt. Toužím po vztahu, ne po publiku.
Slíbil mi lásku. A pak mi zmizel s celým účtem
Někdy přemýšlím, jestli tenhle svět má ještě místo pro někoho jako jsem já. Muže, který chce být tichou oporou, který nebude vtipný každou minutu, ale bude stát po boku v těch nejdůležitějších chvílích. Vím, že existuje žena, která tohle ocení. Jen ji zatím nevidím. Ale věřím, že přijde. A možná si ani nebude myslet, že jsem nudný.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
