Naše čtvrť byla tichá, spořádaná. Místo, kde se sousedé zdravili, půjčovali si mouku a děti si hrály před domem. Byl to svět, ve kterém jsem se cítila bezpečně. S manželem jsme žili běžný život – žádné drama, žádné velké výkyvy. Jen klid a rutina, kterou jsem považovala za známku jistoty.
Dlouho jsem věřila, že nejsem dost. Pak jsem si dokázala, že jsem víc
Pak se ale do jednoho z domů naproti přistěhovala Alice. Na první pohled vřelá, sympatická, s nakažlivým smíchem a obličejem, který jako by si říkal o pozornost. A především – pozornost mého manžela.
Nešlo o lichotku. Byl to útok
Začalo to nenápadně. Úsměvy přes plot, vtipné poznámky, lehké doteky na rameni. Jenže velmi rychle se z přátelského tónu stalo něco víc. Něco, co bolelo. Alice s každou návštěvou u nás v domě ztrácela zábrany. Oblečení, pohyby, pohledy – všechno mířilo jediným směrem.
Slíbil mi lásku. A pak mi zmizel s celým účtem
Nejhorší na tom ale nebyla ona. Byl to Aleš. Jeho pohled, když se na něj Alice smála. Jeho tělo, které se naklánělo směrem k ní. A jeho lhostejnost ke mně. Začal se smát jejím vtipům, i když byly na můj účet. Sedával vedle ní, místo vedle mě. A pokaždé, když jsem něco naznačila, jen mávl rukou, jako bych byla přecitlivělá.
Dělala to přede mnou. A věděla to
Alice věděla, co dělá. Nedělala to za zády, ale přímo přede mnou. Věděla, že ji vidím. A já cítila, jak se pomalu stávám neviditelnou. Ona byla lesk. Já pozadí. Ona zábava. Já rutina. A Aleš si to začal užívat. Ta hra, ve které byl středem pozornosti dvou žen, ho opájela.
Vyhodil mě i dítě na ulici. A já našla něco mnohem cennějšího
Jednou večer, když se zasmála jeho vtipu a naklonila se mu až příliš blízko, podíval se po mně, jako by čekal, jestli se ozvu. A když jsem neřekla nic, jen se pousmál. Jako by tím stvrdil, že tohle je v pořádku. Že takhle to bude.
Došla jsem na hranu
Nešlo už jen o flirt. Šlo o mé místo v jeho životě. A tak jsem jednoho večera, když jsme byli sami v kuchyni, konečně promluvila. V hlase mi vibrovaly emoce, které jsem už dlouho dusila. On mi ale odpověděl, jako by mluvil o počasí. „Flirt je přece normální. Děláš z komára velblouda.“
A tehdy jsem pochopila, že nejde o Alici. Jde o to, co jsme ztratili. Ztratil mě. A já ztrácela sebe.
Večeře u rodičů. Výslech, panáky a nakonec zásnuby
Všimla jsem si, že už se nevšímám sebe
Toho večera jsem šla spát bez slz. Jen s prázdným pohledem do stropu a jasným vědomím, že buď začnu myslet na sebe, nebo se ve vlastním životě ztratím. Začala jsem se pomalu zvedat. Upravila se, šla ven, zvedla hlavu. Přestala jsem čekat, že se Aleš změní. A začala jsem se vracet k sobě.
Zatím ještě nevím, kam to povede. Ale vím, že nikdy znovu nechci stát stranou a tiše pozorovat, jak mě někdo maže ze svého života. Protože i když tohle začalo jako příběh o jiné ženě, ve skutečnosti je to příběh o mně. A já jsem se rozhodla, že ho přepíšu.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu čtenářky. Jména byla změněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
