S partnerem jsme spolu byli sedm let. Vztah, který kdysi začínal s láskou a nadějemi, se časem změnil v neustálý boj o každodenní klid. Hádky byly časté, někdy kvůli maličkostem, jindy kvůli hlubším neshodám, které jsme nikdy nedokázali opravdu vyřešit. Přesto jsme oba milovali naši dceru a snažili se, aby naše napětí nedopadlo na ni. Jednoho dne jsem už ale měla všeho dost. Potřebovala jsem si vyčistit hlavu, najít někoho, kdo mi bude naslouchat bez výčitek. A tak jsem se sešla s bývalým partnerem – ne proto, že bych k němu něco cítila, ale protože jsem věděla, že mě pochopí.
Když jsem byla těhotná, přáli mi nejhorší. Dnes volají, kdy mohou hlídat
Výbuch, facka a odchod
Když se o tom můj partner dozvěděl, zareagoval způsobem, který mě vyděsil. Křičel, obviňoval mě z nevěry, házel věcmi, a v jednu chvíli už jsem se necítila bezpečně. Ztratil kontrolu, i když do té doby nikdy nejevil sklony k takovému výbuchu. Když mi začal vyčítat, ať si tedy jdu za bývalým, rozčílila jsem se i já a dala mu facku. Hned poté jsem si sbalila pár věcí a odešla. Dceru jsem u něj nechala – i přes všechnu hořkost jsem věděla, že se o ni postará. Nešla jsem k expříteli, jak si myslel, ale k sestře. Potřebovala jsem jednu noc klidu, přemýšlení, zázemí.
Zámky vyměněné během jednoho dne
Druhý den jsem šla normálně do práce, doufala jsem, že se situace trochu uklidní a večer si v klidu promluvíme. Jenže místo toho jsem se už domů nedostala. Během dne přítel stihl vyměnit zámky a prohlásil, že je mezi námi konec. Bydlení je napsané na něj, i když jsem tam měla trvalé bydliště. A dceru mi najednou začal „půjčovat“ jen na dvě odpoledne týdně. Všechny její věci zůstaly u něj a já, bez možnosti zajistit jí vlastní pokoj nebo stabilní domov, jsem najednou neměla v rukou vůbec nic.
Nejsem s ním, protože chci. Jsem s ním, protože se bojím být sama
Nevím, co mám dělat. Ale nechci bojovat válku
Snažila jsem se mu vysvětlit, že k žádné nevěře nedošlo, že jsem se šla jen uklidnit. Neposlouchá. Poslala jsem za ním i svou sestru, ale nic se nezměnilo. Bydlím teď právě u ní, v malém bytě, kde není místo pro dítě. A čím víc dní ubíhá, tím víc mě děsí představa, že bych mohla o dceru přijít. Přítel mi už otevřeně vyhrožuje, že požádá o výhradní péči. A protože on má stabilní zázemí a já ne, bojím se, že by u soudu uspěl. Nechci zažívat právní bitvu. Nechci policii, soudy, advokáty. Pořád věřím, že se uklidní. Že pochopí, že násilné řešení ničemu nepomůže. Ale zatím to tak nevypadá. A já přemýšlím, jak dlouho ještě můžu čekat, než budu muset začít bojovat, i když bych nejradši jenom žila dál normálně – se svou dcerou po boku.
Z malé princezny se stal syn. A já to nedokázala unést
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
