Když jsem ho poprvé uviděla, měl v ruce koktejl a v očích jiskru, která mě zcela odzbrojila. Pracoval za barem jednoho z nejvyhlášenějších podniků ve městě. Jeho hlas byl klidný, úsměv nenucený, pohyby jisté a lehké. Něco v jeho postoji mě přitahovalo, jako by věděl víc než ostatní, jako by v sobě nosil tajemství noci. Slovo dalo slovo, a já se přistihla, že se vracím znovu. A pak znovu. Ne kvůli drinkům, ale kvůli němu.
Ten muž, který mě okouzlil, se stal součástí mého života. Každý večer, když se bar rozsvítil do zlatavého třpytu a hudba se líně vznášela prostorem, jsem tam byla. Sledovala jsem, jak míchá nápoje, jak se usmívá na hosty, jak se dívá na mě tím pohledem, který mi rozechvíval srdce. A když měl po směně, byl můj. Aspoň na chvíli. Aspoň do východu slunce.
Noci plné naděje a neklidu
Zpočátku mi ten rytmus připadal okouzlující – jako tajný svět, do kterého mě pozval jen on. Chtěla jsem být jeho součástí. Přizpůsobila jsem se. Upravila svůj režim, naučila se čekat. V noci jsem nespala, ve dne doháněla únavu. Vše kvůli pár ukradeným okamžikům. Věřila jsem, že to má smysl. Že když vydržím, když zůstanu trpělivá, vybojuji si v jeho srdci pevné místo.
Zradil mě, lhal mi – a přesto nevím, jestli ho opustit
Jenže časem se to začalo lámat. Zatímco já jsem čekala, on si žil dál. Zatímco já jsem rušila schůzky, abych mohla být k dispozici, on mi čím dál častěji říkal: „Dneska ještě jdeme s kolegy na drink, přijdeš později?“ A já šla. Jako vždy. S tichou nadějí, že možná dnes to bude jiné. Nebylo.
Chtěla jsem být výjimečná. Ale byla jsem jen jednou z mnoha
Začala jsem si všímat, že ten jeho pohled – ten, který jsem si tolik pamatovala – hází i po jiných. Že jeho šarm není jen můj. A s každou další nocí jsem se cítila méně jako jeho přítelkyně a víc jako někdo, kdo čeká ve stínu jeho nočního světa. Ať už jsem se snažila sebevíc, měla jsem pocit, že pořád stojím někde na okraji jeho života.
Začala jsem si klást otázky, které jsem dřív vytěsňovala: Čekal by někdy on na mě? Odpustil by si spánek, zrušil plány, jen aby byl se mnou? Odpověď jsem znala, i když jsem si ji nechtěla přiznat. Nečekal. Nikdy.
Vyznal lásku mé kamarádce. Přímo na naší svatbě
Kde končí láska a začíná sebezapření?
Stávala jsem se stínem sama sebe. Spala jsem málo, jedla ještě míň, a přesto jsem se smála, kdykoli jsme byli spolu. Nechtěla jsem, aby viděl, jak moc mě to bolí. Moje kamarádky mě varovaly, říkaly, že se vyčerpávám, že takhle láska nemá vypadat. Ale já je neposlouchala. Měla jsem pocit, že když ho opustím, ztratím i poslední kousek romantiky, kterou jsem kdy v životě zažila.
Ale romantika, kterou si člověk musí zasloužit tím, že se vzdává sám sebe, není romantika. Je to samota v přestrojení. Je to jednostranná hra, kde jeden dává všechno – a druhý se jen usmívá, když se mu to hodí.
A teď?
Sedím u okna a držím telefon, který dnes nezazvonil. A já si poprvé přeji, aby už nezazvonil vůbec. Protože začínám tušit, že to, co hledám, nenajdu ve stínech baru. Že chci muže, který mě bude chtít nejen ve tři ráno, když dojde energie, ale i ráno, když se budeme dívat jeden druhému do tváře bez šminek a lesku noci.
Zjistil jsem, že nejsem otcem své dcery. Ale láska nezmizela
Možná ho ještě pořád miluju. Ale začínám si vážit i sama sebe.
Možná konečně přestávám být ta, která čeká. A začínám být ta, která volí.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
