Slunce svítilo, šaty mi splývaly po těle a všude kolem se nesl smích. Měla to být pohádka. Náš den. Den, který si každá žena vysní a nosí ho v srdci už od dětství. Jenže místo pohádkového začátku přišla noční můra. A místo „žili šťastně až do smrti“ jsem slyšela něco, co mě zlomilo tak hluboce, že to ve mně rezonuje dodnes.
Když štěstí oslepí
Všichni říkali, že něco není v pořádku. Že je Honza už před obřadem pod vlivem. Viděla jsem to taky – jeho zastřený pohled, nejistý krok, nervózní úsměv. Ale já jsem se smála, hladila jeho tvář a šeptala si, že je to jen nervozita. Že všechno bude dobré. Ignorovala jsem šeptající maminky, zneklidněné pohledy přátel. Byl to přece náš den. Náš začátek.
Tlustý, zapáchající, zlomený. A přesto pořád můj
Jedna věta, která všechno zničí
Večer jsme tančili. Hudba hrála, šaty se vlnily, sál se smál. A pak ke mně Honza sklonil hlavu. „Proč nejsi jako ona?“ zašeptal. Přestala jsem dýchat. V tu chvíli jsem pochopila, že pohádka končí. „Ty a já… to není ono,“ dodal, zatímco jeho oči sklouzly k Lence – mé nejlepší kamarádce, mé svědkyni, ženě, které jsem důvěřovala jako sestře.
Vyznání, které patřilo někomu jinému
A pak se to stalo. Přešel sál, zastavil se těsně u Lenky a opile jí vyznal lásku. „Měl jsem si vzít tebe. Tebe miluju.“ Všechno ztichlo. Lenka stála jako socha, já cítila, jak se podlamují kolena. Nevěřila jsem vlastním uším. Chtěla jsem křičet, chtěla jsem ho probudit z opilecké mlhy. Ale věděla jsem, že to nebyl sen. Byla to pravda. A byla vyslovená nahlas, bez zábran, před svědky.
Druhé dítě mi vzalo city k prvnímu. A trápí mě to každý den
Odejít, i když máte na sobě bílou
Neřekla jsem ani slovo. Otočila jsem se, odešla a zamkla se v malé místnosti vedle sálu. Slzy mi tekly po tváři, make-up stékal spolu s nimi. Snažila jsem se pochopit, jak jsem se z princezny mohla stát jen kulisou v cizím příběhu. Jak mi mohl zničit to nejcennější – víru v lásku. Přísahala jsem si, že už nikdy nedovolím, aby mě někdo takhle ponížil.
Z popela se dá zvednout
Dnes už nejsem vdaná. Neprošla jsem rozvodem, protože jsem ani nezačala opravdové manželství. Ale prošla jsem hojením. Znovu skládám samu sebe, znovu si připomínám, že moje hodnota nezávisí na tom, kdo mě miluje – ale na tom, že já miluji sebe. Honza mi zničil svatební den. Ale nezničil mě. A to je to, co si odnáším.
Věřila jsem, že mi chybí vášeň. Ve skutečnosti jsem postrádala vděčnost
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
