Bylo mi teprve sedmnáct, když jsem otěhotněla. Doma to vyvolalo bouři. Moje rodina patřila mezi ty, které měly jasně nalinkovanou budoucnost pro své děti – maturita, univerzita, kariéra. Dítě se do ní nehodilo. „Mysli na sebe. Budeš litovat, když si zničíš život,“ opakovali mi. A já, přestože mě v noci budily pohyby v břiše a do deníku jsem si potají psala jméno Linda, jsem se nechala přesvědčit. Dceru jsem dala k adopci. Nikdy jsem o tom nemluvila. Jen jsem se snažila jít dál. Studovala jsem, cestovala, pracovala. A celý ten čas jsem v sobě nosila tiché prázdno.
Linda byla vším, co jsem si tehdy přála a čeho jsem se zároveň tolik bála. Věřila jsem, že ji čeká lepší život. Že někde vyrůstá v krásném domě, má peřinku s krajkou a někoho, kdo ji denně obejme. Ta představa mi pomáhala usnout.
Tlustý, zapáchající, zlomený. A přesto pořád můj
Ztratit dítě… a pak i možnost ho mít
Čas běžel. Ve světě jsem se naučila mluvit třemi jazyky, poznala jiný život, jinou kulturu – ale nikdy jsem se nenaučila přestat myslet na ni. A pak přišla nehoda. Auto. Páteř. Lékařský verdikt: už nikdy nebudu mít děti.
Bylo mi pětatřicet a celý svět se ve mně rozpadl. Jako by někdo definitivně zavřel dveře, které jsem si potají nechávala pootevřené. A právě tehdy mě poprvé napadlo, že chci svou dceru zpět. Že nechci být tou, která jen sedí a vzpomíná. Ale i to jsem znovu odkládala. Deset let. Dlouhých, mlčenlivých, o samotě.
Na konci cesty mě čekal šok. A bolest
Jednoho večera jsem si konečně řekla dost. Začala jsem ji hledat. Cesta byla dlouhá a složitá, ale nakonec jsem měla v ruce adresu. S bušícím srdcem jsem stála před starým šedým panelákem na okraji města. Kolem odpadky, pískající houpačka, hluk. A když se dveře otevřely, spatřila jsem ji.
Byla vyhublá, se zarudlýma očima, strhaným výrazem a bolestí, která se nedá popsat. Ale ty oči – byly moje. Stejné, jaké vídám v zrcadle. Pozvala mě dál. Povídaly jsme si celé hodiny. Vyprávěla mi o životě, který prožila – a který zdaleka nebyl tím, co jsem si pro ni přála.
Její adoptivní rodiče ji zanedbávali. Našla útěchu jinde – v partě, v Josefovi, který ji zamilovaně stahoval ke dnu. V sedmnácti, stejně jako já, otěhotněla. Narodila se jí dvojčata. A pak ji Josef opustil.
Druhé dítě mi vzalo city k prvnímu. A trápí mě to každý den
Ten samý kruh. Ta samá bolest
Zůstala na všechno sama. Bez peněz, bez pomoci. A protože neměla jak děti uživit, udělala totéž co já – dala je k adopci. „Už jsou to tři roky. Někdy se mi o nich zdá,“ řekla tiše. Zlomilo mě to. Najednou jsem viděla ten kruh, který se uzavřel. Mou chybu, která zrodila její chybu. Vinu, která byla naše – ale která se nemusela stát.
Objala jsem ji. A věděla jsem, že tentokrát už ji nikdy nepustím.
Napravit, co se ještě dá
Pevně jsem jí řekla, že je nenecháme být. Že její syny najdeme. Že to možná bude trvat, ale tentokrát to nevzdáme. Poprvé za celý večer se usmála. A v tom úsměvu jsem viděla naději. Nejen pro ni. I pro sebe.
Věřila jsem, že mi chybí vášeň. Ve skutečnosti jsem postrádala vděčnost
Nevím, jestli to někdy doženeme. Nevrátím jí dětství. Ani sobě. Ale možná, když to vezmeme za ruku spolu, půjde to jinak. A možná jednou, až uvidí své děti, pochopí, že nikdy není pozdě. Pokud člověk opravdu chce – a miluje.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.