Vždy jsme s manželem toužili po rodině. Nejen po dětech, ale po tom pocitu celistvosti, sdíleného domova, radosti z obyčejných chvil. Když jsem dva roky po svatbě otěhotněla, cítila jsem, že je všechno přesně tak, jak má být. Těhotenství probíhalo bez komplikací, porod byl rychlý a bezproblémový. Naše dcera byla vytoužená, krásná, první vnouče v celé rodině. Pomáhali mi manžel i máma, a já jsem se mohla soustředit jen na ni. Na to, jak voní, jak se směje, jak mě potřebuje. Mateřství pro mě bylo naplněním. Byla jsem vděčná, šťastná, klidná. Měla jsem pocit, že náš život je kompletní.
Když se narodí druhé dítě – a něco se zlomí
Když byly dceři tři roky, rozhodli jsme se, že jí pořídíme sourozence. Vždy jsme to tak plánovali, měla to být přirozená etapa, další krok. Otěhotněla jsem rychle a i tentokrát všechno šlo hladce. Syn se narodil zdravý, porod proběhl bez potíží, ale ten okamžik, kdy za mnou do porodnice přišel manžel s dcerou, změnil všechno.
Tichý život skončil, když se naproti nastěhovala Alena
V tu chvíli, kdy jsem ji viděla stát mezi dveřmi, jsem necítila radost. Nepřišla vlna dojetí. Nepřišla ani potřeba obejmout ji. Naopak – všechno ve mně se sevřelo. Měla jsem pocit, jako by mezi mě a mé novorozené dítě vstoupilo něco cizího. Něco, co tam nemá být. Ten pocit mě vyděsil. Říkala jsem si, že to jsou jen hormony, že to přejde. Ale nepřešlo.
Rok ticha, viny a odmítnutí
Uběhl celý rok. A nic se nezměnilo. K dceři necítím lásku. Vadí mi její přítomnost. Nejsem schopná s ní být, hrát si, být jí mámou tak, jako jsem byla dřív. Nejklidnější jsem, když je pryč – když je na víkend u babičky, když mám doma jen syna. Zkusila jsem dvoutýdenní pobyt u své mámy jen s malým, abych zjistila, jestli se mi po dceři začne stýskat. Ale nestýskalo se mi.
Manžel to ví. Moje máma také. Pomáhají, jak mohou. Manžel se snaží dceři vynahradit to, co jí já nedávám. Ale nestačí to. Děti nejsou slepé. Dcera to začíná vnímat. Někdy se rozpláče a říká, že ji maminka nemá ráda. A mně se sevře srdce – protože to není jen dětská fantazie. Ona to cítí správně. A já netuším, co s tím.
Tchyně mi šmejdila ve věcech. A já ztratila trpělivost
Terapie, která zatím nic nezměnila
Začala jsem chodit na psychoterapii. Na doporučení nejbližších, ale i proto, že jsem sama zoufalá. Chci změnu. Toužím po ní. Každé sezení je těžké, ale pravidelně docházím, mluvím, vracím se k sobě. Terapeut říká, že to bude trvat. Že změna není otázka dnů. Ale mě občas přepadne beznaděj. Protože i po měsících se ve mně nic nehnulo.
Jsem matka. Byla jsem šťastná matka. A přesto teď nejsem schopná cítit k jednomu ze svých dětí lásku. Nechápu to. Stydím se za to. Bojím se, že jí ubližuji každý den, že ji poznamenávám na celý život. A přesto jako bych nemohla jinak.
Každý den se ptám, co se ve mně pokazilo
Nechci být taková. Chci cítit lásku k oběma. Znám tolik žen, které to dokážou. Které své děti milují stejně, bez výhrad. A já bych dala všechno za to, abych to mohla říct taky. Abych se ráno vzbudila a zjistila, že ten blok zmizel. Že v mém srdci je zase místo pro obě děti. Ale zatím se to neděje. A já každý den hledám důvod, proč se to stalo. Kde se ve mně něco pokazilo.
Zůstala jsem sama s dítětem. On šel hledat nový život
Neztrácím naději. Chodím na terapii. Vědomě se snažím být trpělivá. Ale někdy je to těžké. A nejhorší je, že si říkám, že když to takhle zůstane, možná mi moje dcera jednou nikdy neodpustí. A že to největší odpuštění si budu celý život muset hledat já sama – ve svém vlastním srdci.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
