S přítelem jsme spolu už sedm let. Naše soužití je klidné, láskyplné, plné drobných radostí a vzájemné podpory. Milujeme se, plánujeme budoucnost, a teď čekáme naše první dítě. Měla bych být šťastná – a většinu času skutečně jsem. Ale nad naším vztahem visí stín, který se neztrácí, ať se snažím jakkoli. Něco, co mě dlouhodobě tíží a bolí. Něco, co zůstává neměnné bez ohledu na roky, trpělivost nebo naději, že se to jednou zlepší. Jeho rodiče mě nikdy nepřijali. Od začátku mě ignorují, vyhýbají se mi a chovají se, jako bych byla vzduch. A já pořád netuším proč.
Budovala jsem kariéru. A pomalu ztrácela vlastní rodinu.
První návštěva, první odmítnutí
S přítelem jsme se seznámili přes společné známé na jedné zábavě. Okamžitě jsme si padli do oka. Po pár týdnech mě pozval k sobě domů, abych poznala jeho rodinu. Moji rodiče ho přijali naprosto přirozeně, s otevřenou náručí, takže jsem ani nepochybovala, že to bude podobné i na druhé straně. Jenže nebylo.
Když jsem poprvé dorazila k nim domů, jeho rodiče se ke mně chovali, jako bych tam vůbec nebyla. Neodpověděli na pozdrav, ani nenaznačili zájem. Beze slova se zavřeli ve svém pokoji a celý víkend strávili, jako bych tam neexistovala. Cítila jsem se jako vetřelec. Bylo mi trapně, poníženě, zbytečně. A přesto jsem doufala, že je to jen první dojem, že se časem zlepší. Přítel jen pokrčil rameny a řekl mi, ať si z toho nic nedělám. Prý jsou takoví. Ale jak jsem měla „nic si z toho nedělat“, když jsem si připadala jako duch?
Ani slovo, ani pohled
Bohužel to nebyl jen první dojem. S každou další návštěvou se opakovalo totéž. Jeho rodiče mě dál ignorovali. Nepoložili mi jedinou otázku, nezajímali se o mě. Jeho nevlastní otec mě probodával pohledem, až mi běhal mráz po zádech. Přítel to bagatelizoval – prý se tak tváří pořád. Jednou jsme tam zůstali přes víkend a jeho máma ani neuvařila. Celé dny byli zavření ve svém pokoji. Nepozdravili, nepodívali se na mě.
Snažila jsem se. S úsměvem jsem nabízela pomoc v kuchyni, zkoušela jsem konverzaci, přinesla jsem jim dárky. Nic. Vždy jen chladné ticho. A já dál doufala, že se to jednou změní. Že si mě oblíbí, že uvidí, že jejich syn je se mnou šťastný. Že pochopí, že jsem sem nepřišla ničit, ale sdílet.
Stěhování a nové naděje
Po několika letech jsme se s přítelem rozhodli pořídit si vlastní bydlení. Věřila jsem, že jakmile se odstěhujeme a nebudeme jim „na očích“, atmosféra se uvolní. Že třeba jen potřebují prostor. Ale ani náš odchod nic nezměnil. Vždy, když jsme je navštívili, bylo to stejné. Studené ticho, lhostejné pohledy. Ani když jsme jim oznámili, že čekáme dítě, nedostali jsme žádnou reakci. Žádné „gratulujeme“, žádné „kdy se má narodit?“, žádné „a co čekáte?“. Nic. Jako by jim bylo úplně jedno, že se mají stát prarodiči.
Bez hádky, bez slz. Jen konec, který jsem nečekala.
Jakékoli věci s nimi musí řešit přítel. Mně se dál vyhýbají. Nevolají mi, neodpovídají na zprávy, neprojevují žádný zájem. Vůbec nevím, čím jsem si to zasloužila. S lidmi obvykle vycházím dobře, rodiny mých bývalých partnerů mě vždy přijímaly bez problémů. Ale tady jsem narazila na zeď. Ne prostou odměřenost, ale naprosté ignorování mé existence.
Mlčení, které bolí
Někdy přemýšlím, jestli je to osobní, nebo jestli se tak chovali i ke všem přede mnou. Přítel měl několik přítelkyň, žádná s ním nezůstala déle než pár měsíců. Začínám chápat proč. Občas se ptám sama sebe: vydržela bych tohle všechno, kdyby nebyl jinak tak hodný a náš vztah fungoval? Odpověď zatím zní ano. Ale červ pochybností už se mi usadil v hlavě.
Láska, která bolí. A já se jí nedokážu vzdát.
A teď, když čekáme dítě, mě ten pocit ještě více drtí. Jak se budou chovat k našemu dítěti? Budou ho ignorovat stejně jako mě? Budou ho vnímat jako dalšího „vetřelce“ v jejich světě? Přítel mi opakuje, ať si to neberu osobně. Prý jsou jeho rodiče rezervovaní a on je zvyklý. Ale já zvyklá nejsem. A čím víc si uvědomuju, že čekáme společné dítě, tím víc mě děsí představa, že tohle jejich chování jednou ovlivní i naši budoucnost.
Bojím se o budoucnost
Nečekám, že mě začnou objímat. Netoužím po sladkých slovech nebo rodinných výletech. Ale chtěla bych základní respekt. Prosté „jsi součástí naší rodiny“. Zatím se tak ale necítím. Jsem pro ně vzduch. A možná jím zůstanu navždy. Ale teď nejde jen o mě. Teď jde i o naše dítě. A já se bojím, že ho čeká stejný chlad, který jsem zažila já.
Text vznikl na základě skutečného příběhu čtenářky. Jména osob byla změněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
