Karolína byla od prvního okamžiku jako bouře, která rozrazila mé dveře. Když jsem ji poprvé spatřil, připadala mi jako někdo, kdo si nikdy nenechá nic diktovat. Její oči byly chladné jako led, její úsměv zdánlivě laskavý, ale v každém gestu byla síla, která člověka pohltila. A já jsem byl chycen. Přitahovala mě její nedostupnost, její nezájem, její krutý šarm. Byl jsem jako můra, která létá příliš blízko plamene. Možná jsem měl odejít už tehdy, když mi první její slova způsobila víc bolesti než radosti. Ale já zůstal. Protože mě fascinovala.
Láska, která řeže jako břitva
Naše manželství bylo od začátku jako zápas. Každý den nová bitva, nová výčitka, nová slova, která se zařezávala jako nože. Karolína byla mistrem slovních útoků. Byla schopná mě ponížit jednou větou, jako by to byla hra. „Jsi neschopný,“ prohodila jednou, když jsem zapomněl koupit její oblíbenou minerálku. „Opravdu jsem si vzala někoho, kdo neumí ani koupit vodu?“ smála se. Smích, který mi drtil srdce. A přesto jsem se jí nikdy nevzdal. Vždy jsem hledal způsob, jak se jí zavděčit, jak ji potěšit, jak ji přimět mě milovat. Jak ji přimět alespoň na chvíli být jinou.
V kanceláři vládla tyranie. A já jsem se musela rozhodnout, jestli to vydržím.
Byly dny, kdy mi připadala jako ledová královna, která se nemůže dočkat, až mě zlomí. A pak přišly chvíle, kdy se na mě podívala a v jejích očích bylo něco něžného, něco, co mě přimělo věřit, že pod tou tvrdou slupkou je žena, kterou bych mohl zachránit. Láska, která mě ničila, byla zároveň drogou, na které jsem se stal závislý.
Když je každý den boj
Bylo to jako nekonečný tanec na ostří nože. Každý den jsem se snažil nedělat chyby, být dost dobrý, dost pozorný. Být mužem, který ji bude milovat tak, že roztaje. Ale čím víc jsem se snažil, tím víc jsem byl slabý v jejích očích. Zkoušel jsem ji překvapit květinami – odložila je stranou bez jediného pohledu. Připravil jsem romantickou večeři – kritizovala, že je maso přesušené. A když jsem jí jednou řekl, že ji miluju, zasmála se: „Vážně? Miluješ mě? Nebo mě jen potřebuješ?“
Jsem jeho partnerka. Ale cítím se jako spolubydlící.
Byly chvíle, kdy jsem seděl sám na gauči a poslouchal, jak za sebou zavírá dveře. Vracela se pozdě, s výrazem vítězky, která si užívá mou bezmoc. A já mlčel. Nechtěl jsem bojovat. Protože každý boj s ní byl předem prohraný. A přesto, i když jsem věděl, že mě pomalu ničí, nedokázal jsem odejít. Vždy jsem se utěšoval nadějí, že jednou pochopí. Že jednou přizná, že mě taky miluje.
Bouře, která nikdy nekončí
Jednoho horkého letního večera jsem seděl na gauči a přál si, aby konečně začalo pršet. Venku bylo dusno, ve mně ještě víc. A pak přišla Karolína. Bez jediného slova, s výrazem, který jsem znal až příliš dobře. „Co jsem udělal?“ zeptal jsem se tiše, aniž bych čekal odpověď. „Víš moc dobře, co jsi udělal,“ pronesla chladně. Ale já netušil. Zkoušel jsem hledat v paměti, co jsem mohl pokazit, co jsem přehlédl. Nic. „Promiň, ale opravdu nevím…“ „To je přesně ten problém! Nikdy nevíš!“ zasyčela a odešla. A já zůstal sám. Opět. S pocitem, že jsem zklamal. Že jsem nedostatečný.
Proč zůstávám? Protože ji miluju
Mnozí by řekli, že jsem slabý. Že jsem zbabělec, že se bojím odejít. Ale není to strach, co mě drží. Je to víra. Víra, že za tou její krutostí je něco víc. Že ta žena, která mě ničí, je zároveň jediná, kterou jsem kdy miloval. Viděl jsem ji plakat, když si myslela, že ji nikdo nevidí. Viděl jsem její strach, její osamělost, kterou skrývá za ledovou maskou. A v těch vzácných chvílích jsem věděl, že mě potřebuje. Možná mě potřebuje stejně zoufale, jako já potřebuji ji. Proto zůstávám. Protože láska někdy není dokonalá. Protože někdy člověk miluje i ty, kteří mu ubližují. A protože vím, že kdybych ji opustil, ztratil bych kus sebe.
Spíme vedle sebe, ale žijeme každý jinde
Text byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
