Ze začátku to vypadalo jako ideální místo. Práce v marketingu mě bavila, firma byla menší, lidská, s dobrým jménem a slibnou budoucností. Můj nadřízený působil profesionálně, věcně, zdálo se, že ví, co dělá. A já byla ráda, že jsem součástí něčeho, co má smysl. Jenže jak šel čas, maska férového šéfa začala pomalu praskat.
Nejdřív to byly drobnosti. Přehlížení nápadů, přerušování uprostřed věty, nepřiměřené poznámky mezi kolegy. Myslela jsem si, že má prostě špatné období. Že ho tlačí vedení, že má starosti. Ale pak to přišlo. Kritika, která se netýkala práce, ale mě jako člověka. Výčitky bez důvodu, ponižování před ostatními, direktivní příkazy, které nedávaly smysl. Místo partnerství vznikl strach. Místo spolupráce manipulace. A místo respektu… ticho.
Když loajalita naráží na zeď
Jako marketingová manažerka jsem vedla jeden z největších projektů, který měl firmu posunout o úroveň výš. Měsíce plánování, tvorby, konzultací, nápadů, nadšení. A pak jedno strohé odmítnutí. „Tohle je podprůměr. Zkuste to znovu. Do zítřka.“ Bez argumentu, bez diskuse. Jen rozkaz. A já? Nevyspala jsem se. Pracovala jsem celou noc. Ale když jsem mu druhý den s nadějí představila nový návrh, jeho reakce byla ještě chladnější. „Tohle je ještě horší. Nechápu, jak jste se na tuhle pozici vůbec dostala.“
Jídlo mě dřív uklidňovalo. Dnes mě pohání kupředu
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Byla to poslední kapka.
Když přijde okamžik, kdy si musíte vybrat sebe
Druhý den ráno jsem zaklepala na dveře jeho kanceláře. Ne s brekem, ne s výčitkami. Ale s klidem, který přichází, když víte, že už nemáte co ztratit.
„Vaše požadavky jsou nerealistické. Váš přístup je nepřijatelný,“ řekla jsem mu tiše, ale pevně. „Očekáváte, že budu fungovat jako stroj, bez odpočinku, bez poděkování, bez cíle. Ale já nejsem stroj. A vy nejste vůdce. Jen někdo, kdo si plete autoritu s nadřazeností.“
Můj muž je totálně nepraktický. A přesto je tím nejlepším, co mě potkalo
Dlouho mlčel. A pak vypravil ze sebe: „Možná byste měla hledat jinde.“
Odešla jsem. Ruce se mi třásly. V hlavě mi bušilo tisíc myšlenek – právě jsem přišla o práci, budu muset začít znovu, co jsem to udělala? Ale vedle strachu bylo i něco jiného. Klid. Hrdost. A vědomí, že jsem si konečně stoupla sama za sebe.
A pak se to zlomilo. Ne tam, kde jsem čekala
Následující dny byly nejisté. Do práce jsem chodila, ale atmosféra byla napjatá. Nevěděla jsem, jestli dostanu výpověď, nebo mě někdo začne ignorovat. Ale pak si mě pozvalo vedení. Ne na kobereček, jak jsem čekala. Ale na rozhovor.
Zaměstnanci si stěžovali. Atmosféra ve firmě byla dlouhodobě toxická. Šéf byl problematický už delší dobu. Moje odvaha byla tím posledním impulzem. A pak přišlo to, co jsem nečekala – nabídli mi jeho místo.
Seděla jsem v konferenční místnosti, neschopná slova. Před pár dny jsem se cítila, jako bych se zhroutila. A teď mi nabízeli příležitost vést tým. Ne diktovat, ale naslouchat. Ne řídit z pozice síly, ale z pozice důvěry.
A dnes?
Sedím ve své nové kanceláři. Ten stůl je stejný, ale všechno ostatní je jiné. Nepřestala jsem být tou, která maká. Ale přestala jsem být tou, která se bojí. Vím, jak důležité je vytvořit prostředí, kde se lidé cítí respektovaní. Vím, jak chutná strach z vyhoření, jaké to je probouzet se s pocitem, že dnes zase nebudu dost dobrá. A právě proto nechci, aby to někdo další zažíval pod mojí střechou.
Cítím, že ji brzdím. Má smysl taková láska?
Byla to bolestná lekce. Ale lekce, která mi změnila život. Odvaha není absence strachu. Odvaha je, když strach máte – a přesto uděláte správnou věc.
