Některá rozhodnutí jsou jasná. A přesto je nedokážeme udělat. I když víme, co by bylo správné, srdce nám šeptá něco jiného. A tak se motáme v kruhu mezi rozumem a emocemi. Přesně tam jsem teď – ve vztahu s mužem, který mě podvedl. A já stále nedokážu odejít.
Vztah na dálku a moje slepá důvěra
Když jsme se poznali, věděla jsem, že často cestuje za prací do zahraničí. Nebylo to ideální, ale přizpůsobila jsem se. Naučila jsem se samotu brát jako součást našeho vztahu. Věřila jsem, že to, co máme, je silnější než vzdálenost. Věřila jsem každému jeho slovu, každému doteku, každému pohledu.
Myslela jsem, že bude milující babička. Ale nikdy se neobjevila
Vytvořili jsme si systém, jak zůstávat propojeni – zprávy, hovory, společné víkendy. Věřila jsem, že jsme naladění na stejnou vlnu. A hlavně – že mě miluje.
Střípky, které začaly bolet
Postupem času se ale objevovaly drobné nesrovnalosti. Nejasnosti v jeho vyprávění. Zvláštní výmluvy. Ticho, když jsem se ptala, jak se měl. Možná jsem si to nechtěla přiznat, ale někde uvnitř mě hlodal neklid. A pak přišla pravda. Nahá, syrová a krutá.
Ve Švýcarsku měl jinou. Udržoval s ní vztah. Paralelní život. A já? Já byla jen jeho česká verze „domova“. Najednou se mi rozpadl celý svět. Vše, co jsem pokládala za jistotu, zmizelo. Zbyly jen slzy, bolest a nekonečné otázky.
Rozum říká odejdi. Srdce neví, co dál
Všichni kolem mě mají jasno. „Odejdi.“ „Zasloužíš si víc.“ „Nemůžeš zůstat s někým, kdo tě takhle zradil.“ A já? Já vím, že mají pravdu. Jenže i přes to všechno cítím strach. Co když už nikdy nikoho tak milovat nebudu? Co když všechno, co jsme spolu prožili, nedokážu jen tak odhodit?
Dala jsem ji pryč v domnění, že bude šťastná. Byla jsem slepá
Vzpomínky mě drží. I přes tu zradu se občas přistihnu, že mi chybí. Jeho hlas. Jeho objetí. To, co jsme měli – nebo co jsem si myslela, že máme. A právě to je nejhorší. Všechno bylo lež. A přesto je pro mě těžké to pustit.
Hledání odpovědi v tichu
Často se probudím v noci s hlavou plnou otázek. Mám mu odpustit? Dát mu ještě šanci? Říkal, že toho lituje. Ale můžu vůbec znovu důvěřovat někomu, kdo mě dokázal tak dokonale obelhat? Každý další den bez rozhodnutí mě ale unavuje víc a víc.
Zatím jsem nic neudělala. Jen čekám. Doufám, že čas mi ukáže cestu. Ale někde uvnitř už tuším, že nic nebude jako dřív. A že ten krok, kterého se bojím, je možná právě ten, který mě konečně osvobodí.
Nechtěl mě. Chtěl dítě a pohodlný život
Možná ještě nejsem připravená odejít. Ale zároveň už nikdy nechci být tak slepá. Nechci žít ve lži. Chci zpátky svou důstojnost. A klid. Možná odpověď nepřijde hned. Ale až přijde, budu připravená. Protože si zasloužím víc než jen něčí polovinu.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Jména osob byla pozměněna a fotografie jsou pouze ilustrační.
