Vdala jsem se mladá, plná ideálů a víry v to, že život s tím pravým bude naplněný a pevný. Měla jsem pocit, že jsem našla muže, který mě miluje, a společně jsme založili rodinu. Dvě děti, domov, každodenní rutina. Jenže jak roky ubíhaly, něco se začalo měnit. Můj tehdejší manžel začal být čím dál vzdálenější. Tvrdil, že má hodně práce, ale na firemní akce a kolegy si vždycky čas našel. Intimita mezi námi zmizela úplně a z naší komunikace zbyly jen strohé poznámky o tom, co je potřeba vyzvednout nebo komu co připomenout.
Když jsem se doslechla o jeho aféře s kolegyní, přestala jsem si cokoli namlouvat. Rozvod byl logickým koncem, a on ho přijal bez odporu. Zůstaly mi děti a byt, a přestože mě ztráta mrzela, cítila jsem úlevu. Doufala jsem, že jednoho dne přijde někdo, kdo si mě i mé děti zamiluje upřímně a bez podmínek.
Vnoučata mě okradla. Ale ukázala jsem jim, co znamená čest
Naděje, která přišla v nejméně očekávanou chvíli
Po rozvodu jsem se nijak zvlášť neohlížela po novém vztahu, ale přišel za mnou muž, kterého jsem znala dlouhá léta. Byl to kamarád, který žil ve svazku bez lásky, jeho partnerka nechtěla děti a on si je vždycky přál. Když jsme spolu začali trávit čas, byl pozorný, laskavý, plný plánů a něhy. Připadalo mi, že se vedle něj znovu nadechuji. Nejen já – ale i moje děti, které ho přijaly s otevřeností.
Brzy jsem otěhotněla. Vzali jsme to jako znamení, jako šanci začít znovu. Partner se ke mně nastěhoval, mluvili jsme o budoucnosti, o společné domácnosti, o výchově. Všechno se zdálo správné. Měla jsem pocit, že konečně buduju to, co jsem si vždycky přála – rodinu s pevným základem a vzájemnou láskou.
Realita, která začala bolet až po čase
Jenže ten základ měl trhliny. Nejprve jsem si jich nevšímala. Byl u mě, ale do domácnosti finančně nepřispíval. Ze začátku jsem to brala s nadhledem – říkala jsem si, že se to zlepší. Ale nezlepšilo. Veškeré výdaje byly na mně – jídlo, výbava pro miminko, běžný provoz. Jezdil mým autem, jen občas dolil benzín. Když jsem se ho zeptala, proč se nepodílí, slíbil, že to napraví. Ale nic se nezměnilo.
Třetí dítě jsem si přála. Ale teď mě pohltila panika
Začala jsem vnímat, že se v tomhle vztahu něco zlomilo. Moje únava, moje frustrace, moje ticho. Když už bylo nejhůř, přišel s velkým nákupem, jako by tím mohl všechno vyřešit. A pak se všechno vrátilo zpátky. Věděla jsem, že ten člověk, kterého jsem si k sobě pustila, sice říká správná slova – ale nejedná podle nich.
Vztah, který bolí i bez ran
Ano, je dobrý táta. Věnuje se našemu synovi, rozumí si i s mými staršími dětmi. Ale být otcem znamená víc než jen hrát si a smát se. Znamená i přinášet stabilitu, sdílet zodpovědnost, budovat domov společně. Místo toho mám vedle sebe muže, který si zařídil pohodlný život a na všechno ostatní se „nějak spoléhá“.
Naše intimita zmizela stejně jako předtím u mého bývalého manžela. Už ani tady necítím blízkost, jen tíhu. Když vidí, že se trápím, začne mluvit o tom, jak nás miluje a jak si nás nezaslouží. A právě v tom má možná pravdu.
Můj muž se proměnil v trosku. Ale já ho neopustila
Rozhodnutí, které si žádá víc než jen odvahu
Nemohu všechno táhnout sama. Moje úspory nejsou bezedné. A přestože nechci svého syna připravit o otce, musím myslet i na sebe. Na to, co učím své děti – jak o vztazích, tak o sobě samé. Nechci žít s někým, kdo mě využívá pod záminkou lásky. Nechci, aby si moje děti myslely, že tohle je v pořádku.
A tak stojím před rozhodnutím, které není snadné. Ale vím, že jednoho dne ho budu muset udělat. A tentokrát nechci volit podle toho, co je pohodlné pro něj – ale podle toho, co je správné pro mě.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
