Poznali jsme se, když mi bylo patnáct. Byla to ta první, čistá láska, která voní jako začátek něčeho velkého. Trávili jsme spolu každou volnou chvíli, smáli se, mluvili o budoucnosti, plánovali si společné bydlení a svatbu. Nikdy mě nenapadlo pochybovat. Byli jsme mladí, ale já si připadala jako nejšťastnější dívka na světě. On mi říkal, že mě bude milovat navždy. A já mu věřila každým kouskem svého srdce.
Když jsem krátce po sedmnáctých narozeninách zjistila, že jsem těhotná, byl to šok – ale zároveň něco, čeho jsem se nebála. Brala jsem antikoncepci, ale nemoc a antibiotika udělaly své. Neplánované, ale vítané. Oba jsme se rozhodli dítě si nechat. A tehdy jsem si říkala, že mám vedle sebe muže, který obstojí i v těžkých chvílích. Rodiny nás podpořily, přítel měl stabilní práci, všechno se zdálo být na dobré cestě. Jenže já jsem ještě netušila, jak moc se může člověk změnit – a jak rychle dokáže zbořit všechno, co jsme spolu budovali.
Poprvé jsem ho ztratila už před porodem
Zhruba v šestém měsíci těhotenství jsem musela do nemocnice kvůli riziku předčasného porodu. Ležela jsem tam vyděšená, sama, a snažila se zůstat silná kvůli miminku. A právě tehdy, když jsem potřebovala nejvíc podpory, mi kamarádka bezděčně prozradila něco, co mě naprosto srazilo na kolena – že mě přítel podvedl. Nechtěla jsem tomu věřit, ale on to nakonec přiznal. Prý to bylo jednou, s někým bezvýznamným, a hned litoval. Slíbil, že to byla hloupost, že už to nikdy neudělá. A já, i když to bolelo, jsem mu odpustila. Kvůli dítěti. Kvůli rodině, kterou jsme chtěli mít.
Sestra si adoptovala holčičku. A teď ji odkládá jako přebytečnou věc
Po narození dcery přišla změna, která bolela víc než cizí zrada
Dcera se narodila a já doufala, že teď už bude všechno dobré. On mi byl v posledních měsících oporou, choval se mile, staral se. Ale jen do porodu. Sotva jsme se vrátili z porodnice, jako by se vypnul. O malou nejevil skoro žádný zájem. Kritizoval mě za každou maličkost, ztratil zájem o práci, začal trávit večery mimo domov. Přestával být součástí našeho života. Zůstávala jsem sama – s dítětem v náručí a hlavou plnou otázek.
Stále častěji jsem slyšela, že si někoho našel. Když jsem se to dozvěděla jistě, už jsem neměla sílu dál čekat. Řekla jsem mu, že končím. A on? Nepokusil se mě zastavit. Prostě se sbalil a odešel. Bez jediné slzy, bez vysvětlení, bez lítosti.
Zapomněla jsem na sebe. Až dokud mi manžel neřekl, že vypadám hrozně
Zůstaly jsme samy. A on nás vymazal z paměti
Od té doby o něm prakticky nic nevím. Alimenty sice posílá, ale nikdy se nezeptal, jak se malá má. Nikdy se nesnažil ji vidět. Když jsem se ho jednou zeptala, proč se o ni nezajímá, odpověděl mi chladně: „Byla to moje největší životní chyba.“ Tato slova mě bolela víc než cokoliv jiného. Jak může někdo, kdo mě držel za ruku, když jsme snili o budoucnosti, dnes litovat vlastní dcery?
Dnes bude malé už brzy dva roky. Jsem na ni sama. Pomáhají mi rodiče, ale hlavní tíha je na mně. Přesto všechno jsem za ni vděčná. Je mým světlem, důvodem, proč ráno vstát. A někdy, když se dívám na její spící tvář, napadne mě, že možná právě ona mě zachránila. A že i když on selhal jako partner i jako otec, já selhat nechci.
Z velké lásky zůstal jen stín a síla jít dál
Stále nemohu uvěřit, jak se člověk dokáže změnit. Jak slova „navždy“ můžou vyšumět tak rychle. Ale dnes už vím, že jeho odchod nebyl konec. Byl začátek – jiný, nečekaný, ale možná o to silnější. Ať už mě čeká cokoliv, vím, že v sobě mám víc síly, než jsem si kdy myslela.
„Fandíš hokeji?“ „Jaký máš názor na hypotéky?“ Vítej u nás v rodině!
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
